V Evropě se rádi vracíme do minulosti a bojíme budoucnosti. Jinde žijí přítomností, tvrdí cestovatel Mart Eslem

Mart Eslem, cestovatel: Nejenom, že mluvím plynulou češtinou, jsme rodilý Ústečák. Je to v podstatě můj cestovatelský pseudonym, který vznikl ještě v dobách studia na střední škole, když jsem začínal psát různé textíky, básničky, a tak dále, tak jsem si vymyslel pseudonym, který je vlastně přesmyčkou mého občanského jména, který mám v občance. Je to něco podobného jako Topi Pigula, tomu se to už povedlo dotáhnout až do občanky.

V podstatě je to přesmyčka mého občanského jména Martin Šlambor. Dozvěděl jsem se časem, že to znamená v turečtině březnová mapa, protože na Google to pořád tahalo do Turecka. I spousta mých kamarádů známých na Facebooku mi říkalo: ‚Furt mě uhání nějakej Turek,‘ než pochopili, že jsem to já.

Milan Král, moderátor: Já se zeptám, spousta z nás by chtělo cestovat, chtělo by mít ty zážitky, ale často narazíme na to, že by to mohlo být o hodně nebezpečné. Vy jste toho procestoval opravdu hodně. Dá se hned na začátku říct, kde šlo doslova a do písmene o život?

Mart Eslem, cestovatel: No, určitě se dá, ale v podstatě to bylo, o život mi nešlo nikdy z přičinění lidí nebo z nějakého přepadení. Víceméně vždycky to byly nějaké nevole přírody.

Jednou to byla chyba, když jsme si nezjistili počasí a chytla nás bouřka na stěně Dachsteinu, takže tam jsme na těch feratových stezkách v podstatě lezli za bouřky po hromosvodu a kamaráda vedle mě, když jsme pak se pustili, tak ho to srazilo, blesk i odrazem od stěny do kolen, takže to bylo takový, když šlo hodně o život, a to je opravdu něco chytit bouřku v horách.

Podruhé to bylo několikrát opakovaně při mé druhé plavbě na Antarktidu, když jsme byli taková skupina vlastně začátečníků, nikdo z nás předtím na jachtě neplul, takové nejbouřlivější moře světa, všichni nebo většina měli jenom zkušenosti z teplých moří, což je úplně jiný level než Dreikův průliv. A tam jsme měli problémy s motorem, teklo nám v noci do lodi, takže jsme museli jít pumpovat ven, takže spousta takových momentů, kdy v podstatě si musíte poradit sami, protože na Dreiku neexistuje S.O.S., tam nemá cenu ani vypravovat pro vás nějakou záchrannou expedici. Kdo vyplul jednou na Dreik a k Antarktidě, tak si prostě musí poradit sám. Buď to přežije vlastními silami, nebo holt tam někde zůstane, tam je to takový syrový a tvrdší, ale zase mnohem víc to koresponduje s tím životem, kdy vlastně ta smrt a ten konec prostě k tomu životu patří, ať se nám to líbí nebo ne.

Milan Král, moderátor: Hm, kde to bylo naopak nejkrásnější?

Mart Eslem, cestovatel: Nejkrásnější, když to mám tak říct, byla, krásná byla Antarktida, když už tam člověk dopluje a má možnost tam být, protože při druhý cestě jsme i pár dní pobýval na jedné základně na ostrově Nelson, takže tam ten pobyt byl naprosto něco úchvatnýho, já to přirovnávám takovýmu tomu pobytu nebo vůbec pohybu na jiné planetě.

Máte tam všechny aspekty vesmíru, měsíce a tak dále, ale nemusíte tam používat skafandr. Jinak prakticky už to je takový mezičlánek jiný planety, protože není tam nic postavenýho, člověk tam nic neznamená, nejsou tam žádné jeho stopy, ta krajina je staletí, ne-li tisíciletí netknutá.

Zvířata se vás tam nebojí, jo prostě, ty větší pomalu mají problém, že vás někdy začnou i honit, protože si myslí, že jste nějakej přerostlej tučňák. Takže, ta Antarktida je něco úplně jedinečnýho a unikátního.

A pokud mám i na jiný kontinenty, tak podobný pocit jsem měl, když jsem pár dní vlastně byl u indiánů na Rio Negro, tak tam jsme s nimi pluli po těch řekách i jsme spali pod širákem v džungli a tam byl neuvěřitelný klid, kdy jsem měl pocit, jako kdybych meditoval s otevřenýma očima, že prostě ta rozbujelá příroda Amazonie, ta voda prostě hluboká i široká, plus ti domorodci, kteří nám tam vařili každý den jenom tu rybu s nějakou rýží nebo něco to, ale prostě ten pobyt tam byl taky podle mě, podle mě, pro mě jeden z největších takových zážitků, i duchovních i cestovatelských.

Milan Král, moderátor: Vy jste mluvil už o kontinentech, navštívil jste jich opravdu hodně. My jsme tady měli dokonce posluchačských dotaz na ten počet sedmi kontinentů. Kolik těch kontinentů vůbec na naší planetě je? Volal nám kvůli tomu dokonce i posluchač, že říkáme sedm, že to tak není. Jak to tedy je?

Mart ESLEM, cestovatel: Tak, svým způsobem pravdu má jak pan posluchač, tak i třeba já, který tvrdím, že je jich sedm. Už jenom to zdůvodnění, vlastně šest je takový nehezký číslo, sedm je takový pohádkovější, taky proto mám rád tu sedmičku a druhá věc je, prostě Severní a Jižní Amerika, kde je ten zakopanej pes, protože někdo to bere jako jeden kontinent, mně to přijde, že to nelze brát jako jednu a tu samou půdu, protože Severní a Jižní Amerika je naprosto jiná a nehledě na to, že člověk sám jí překopal před 100 lety nebo 101 lety, jí sám překopal a v podstatě Panamskou šíji překopal Panamským průplavem a takt oddělil od sebe i opravdu, že to není napojený, takže já beru prostě Severní Ameriku po Panamu a pak začíná ta Jižní, proto sedm.

Milan Král, moderátor: To je tedy počet kontinentů. Máte spočítáno, kolik zemí jste už procestoval?

Mart Eslem, cestovatel: 87.

Milan Král, moderátor: To je docela úctyhodné číslo. To se dá stihnout během života? To asi nehodíte na 8 hodin do práce a pak si na to neberete dovolenou?

Mart Eslem, cestovatel: To samozřejmě ne, já si cesty financuju z většiny z vlastních zdrojů, jsem podnikatel, takže si můžu vzít dovolenou, když jakoby já potřebuju, ale to není o tom, ten počet je zanedbatelný, to není žádný extra číslo. Kdyby šlo jenom o to sbírat čísla, tak se za těch 15 let dá objet celý svět. Udělat těch 200, to asi není jenom o tom čísle. Je to de facto teprve nějakých 30 procent světa, takže to je pořád začátečník prakticky.

Milan Král, moderátor: My teď soutěžíme dokonce o poukaz na 20 tisíc. Dá se nějakým způsobem převést jako cestovatel, kam se člověk může podívat, předpokládám, že na vlastní pěst, samozřejmě za ty peníze, ne s cestovní kanceláří. Kam se dá až vydat za 20 tisíc?

Mart ESLEM, cestovatel: To je otázka, jak je člověk skromnej. Ideálně pochopitelně za 20 tisíc je udělat si nějakou cestu po Evropě, i v Evropě se dá zažít spoustu takovýho, dejme tomu adrenalinu nebo outdooru a tak dále, že jo, východní Evropa je pořád zajímavá, i když teď jsou tam ty konflikty, tak se tam lidi určitě budou bát. Balkán je taky, dokáže být divokej a drsnej, že i v Evropě se dá sehnat spousta destinací, ale když jde v tomhle rozpočtu, tak bych spíš hleděl směrem do Asie, kde ta letenka se dá pořídit třeba do těch 10 tisíc nebo plus, mínus a potom ty asijský země jsou hodně levný a dá se tam nějakých pár týdnů nebo celý měsíc opravdu téměř za hubičku. Já, když jsme byl v Indii, tak tři týdny, když pominu letenku, tak jsme tam byl v rozpočtu nějakých 10, 15 tisíc, takže v severní Indii nahoře, takže jako dá se. Když člověk hledá, tak najde.

Milan Král, moderátor: Hm, my už jsme nakousli ten adrenalin. Co lidé? Platí takové to, že čím chudší země, tím ti lidé jsou šťastnější? Většinou se to říká.

Mart Eslem, cestovatel: Já nevím, jestli to je čím chudší země, oni tam, je to takový paradox. V podstatě, oni nemají moc důvodů k tomu být šťastný, spíš by člověk z našeho úhlu pohledu Evropana říkal, že musí být v depresi od rána do večera a být zoufalý a řezat si žíly a všechno a on ne, oni opravdu možná tou chudobou, já nevím, jestli to je jenom tou chudobou nebo třeba ne tak masivním vzděláváním v těch zemích, prostě oni si umějí, oni umějí žít tím okamžikem, takže oni vlastně umějí žít, na rozdíl od nás, buď se plýtváme nebo rýpeme v minulosti nebo se strachujeme z budoucnosti a ten daný okamžik přítomný vlastně vůbec neřešíme, tak oni naopak řeší jenom tohle. A to je podle mě ten důvod toho, že dokáží být šťastný v tom životě, mnohem víc, než my. Radovat se vlastně z ničeho, z mála, z každého toho danýho okamžiku, to je myslím pro nás obrovská škola je sledovat v tomhle tom.

Milan Král, moderátor: Mluvíte o naší zemi i v zahraničí? Zeptají se, odkud jste? Znají Česko?

Mart Eslem, cestovatel: Rozhodně se všude ptají, v některých zemích i vědí, že existujeme a kde jsme, to je třeba v zemích, třeba v Africe, kde se mluví anglicky a běží tam Premiér League, tak díky našim fotbalistům tam všichni perfektně znají, že je Česká republika. Ale pak je třeba jeden paradox, ten rád jakoby uvádím. Když jsem byl v Manaosu v Amazónii, v Brazílii, tak se mě tam jedna slečně ráno zeptala, odkud jsi a já jsem říkal, tak nebudu jí jakoby tady trápit nějakou Českou republikou a řekl jsem jí, já jsem z Evropy. Víš, kde to je? No jasně, čtvrť v Sao Paolu. Takže je to prostě, jak, kde a jak, kdy.

Milan Král, moderátor: Já se zeptám na vybavení. Tak, my, takoví ti normální cestovatelé, zabalíme kufr, do toho to oblečení a vyrazíme někam tím letadlem. Tam je o nás hezky postaráno. Co takový cestovatel potřebuje? Na co musí myslet?

Mart Eslem, cestovatel: No tak, na co musí myslet, no, měl by mít sebou nějaký prostředky a měl by mít sebou, aby byl cestovatel, protože to je rozdíl, protože cestovatel je ten, který sice zážitky nenechává pro sebe, ale vlastně je zaznamenává, pak se s nimi dělí s ostatníma, když se vrátí, to je takový ten zlom mezi cestovatelem a turistou, nebo jak to mám říct.

Pak to můžeme i to, že třeba turisté mají baťohy, teda turisté mají kufry, cestovatelé baťohy, ale to už je takový vachrlatý přirovnání. Já si hlavně myslím, že sebou potřebujete mít tu touhu něco poznávat, nebát se, být otevřený, hlavně se naučit tam chodit s otevřeným srdcem. Zavřít takovou tu hlavu, kde tady počítáme, tady jsme tak naučený, v té naší civilizaci, že prostě všechno řešíme hlavou a přes čísla a přes tyhle věci a tam je mnohem lepší nebo vás to tam naučí, ty lidi kolem vás a všechno vás naučí, spíš jakoby tam otevřít to srdce a jít tam úplně jiným způsobem na tyhle ty záležitosti.

A co sebou tahat? Co nejmíň, pokud nechcete točit i fotit, tak si vezměte nějaký malinkatý foťáček, to víceméně asi stačí na běžný cestování, se kterým nechcete dělat Bůh ví, co potom za výstupy. Z hlediska oblečení, já si také myslím, že i měsíc se dá vydržet v jednom, ve dvou tričkách, prostě jak si to přeperete. Ono, když smrdíte, tak je to i takový způsob vaší ochrany, když vás vidí, lítají kolem vás mouchy, tak nikdo si neřekne, toho půjdu okrást, ten asi má prdlajs. Takže je to takový, neholím se zásadně na cestách, že jo, tohle to, takže už jenom po měsíčních fousech, už když jdu, tak ze mně mají takový respekt, že se mě bojí i vizuálně, to vypadám hůř, jak oni a když ještě kolem mě lítají mouchy nebo vidí, že jsem si měsíc nepřevlíkl kalhoty, tak samozřejmě je to taková moje ochranka, kterou nemusím sebou tahat a platit si jí.
Milan Král, moderátor: Takže, maskovaný cestovatel, to je zajímavé. My se ale zastavíme u té besedy, která nás čeká dnes v podvečer tady u nás v Českém rozhlase Sever, já jenom řeknu adresu Na Schodech 10, pokud by chtěl někdo přijet z větší dálky. Co tady na návštěvníky čeká? Co si poslechnou, co se dozví?

Mart Eslem, cestovatel: No tak, víceméně to bude záležet na tom daném okamžiku, protože mám připravené otázky a okruhy ze všech sedmi kontinentů, pochopitelně a bude záležet na tom, který z těchhle fantů nebo prostě lístečků ti návštěvníci si vytáhnout a o tom potom bude řeč. Kromě toho mám připravený asi dvě nebo tři kvízový otázky, takže si budou moci odnést i nějaké ceny sebou.

Fotografie ale nebudou vidět, protože vzhledem k tomu, že to mělo být venku, tak s tím promítáním by byl problém, takže fotografie nebudou. Je to položený, je to postavený na tom mluveném slovu, i tam se dá hodně.