Utekli ze své země, získali azyl a žijí v Ústí nad Labem. Seznamte se…

2. říjen 2015

Dopolední expres

Denně slýcháme zprávy o tom, kolik uprchlíků z arabských nebo afrických zemí se dostalo do Evropy. I o tom, jak Evropa příval lidí v nouzi přestává zvládat a řeší, co s nimi. Většinou jde o ty, kteří prchají před válkou. Podobně na tom byl před 22 lety i Fréderick Sukuma z Ústí nad Labem.

Příběh pana Frédericka

V roce 1993 se v Zairu, dnes Demokratické republice Kongo, hroutil režim a do země pomalu pronikala občanská válka ze sousední Rwandy. Fréderick utekl s bratrem, protože se obával důsledků své účasti na studentské demonstraci.

„Kvůli naší bezpečnosti jsme museli jet pryč z domova. Jeli jsme přes Bulharsko a pak jsme se dostali do České republiky, protože tou dobou jsme nemohli žádat o azyl v Bulharsku. Ze začátku jsem určitě nechtěl do Česka. Neměl jsem vybráno, kam pojedu. Ale hlavně že někam pojedu a budu v bezpečí.“

Pan Fréderick s bratrem strávili rok v uprchlických táborech v Červeném Újezdě na Teplicku a v Bělé pod Bezdězem.

„Měli jsme tam různé rozhovory, aby zjistili, jestli jsme skutečně uprchlíci. Měli jsme pravdu a dali nám azyl, který se prodlužuje každých 10 let. S tím normálně žiju.“

V uprchlických táborech to asi není život, který jste si představoval. Měl jste nějaké spojení s rodinou?

„V té době vůbec ne, protože jsme neměli možnost, v roce 1993 to bylo složité žít v táboře. Myslím, že nás tam vzali normálně, žili jsme v táborech, kde byli příjemní lidé.“

Ještě než dostal azyl, získal Fréderick práci jako učitel angličtiny. Dnes se živí podnikáním.

Paní Světlana přišla do Česka z Ukrajiny

Paní Světlana zase před 17 lety opustila Ukrajinu hlavně proto, aby uživila rodinu.

„Úplně všechno přestalo fungovat, kulturní podniky, škola přestala platit. Rok jsme vydržela. Pak už jsem pocítila, že je to pro mě ponižující, že nemůžu nakrmit syna, že žijeme za mámin důchod.“

Jak to vypadalo, když jste sem přijela? Skončila jste také v nějakém uprchlickém táboře, jako se to děje teď?

„Ne. Nás vysadili v poli u Koštic a nechali nás tam 9 lidí. Říkali, že za 3 hodiny pro nás přijede nějaký řidič a pošle nás do práce. Měli jsme voucher koupený v Polsku na 3 dny a my mysleli, že na rok. Našla jsem ubytovnu, kde nás 3 dny nechali. A pak se v mém životě objevila Anička Skalská,“ líčí ukrajinská učitelka hudby a zpěvu Světlana zkušenost s podvodníky.

U nové kamarádky bydlela, s její pomocí si našla práci a vyřídila dlouhodobé vízum a později také české občanství. Mezitím si také z Ukrajiny přivezla syna.

„Ještě neměl povolení k pobytu, ale stejně ho vzali do školy. To je tak humánní přístup k dětem. V Ukrajině jsem to neviděla. Mohli by říct "cizinec, ne", ale vzali ho.“

Zpočátku pracovala Světlana v mosteckém středisku menšin - v Chanově měla pěvecký sbor a v Obrnicích maňáskové divadlo a dramatický kroužek. Pak projekt skončil a v Ústí nad Labem se Světlana živí uklízením. I tak je ale se svým životem v nové zemi spokojená.