Tajemství deníku Davida Livingstona
Originály Livingstonových deníků usvědčují slavného cestovatele z autocenzury zpráv o výzkumných expedicích do Afriky.
Skotský misionář a cestovatel David Livingstone (1813−1873) se proslavil výpravami do neprozkoumaného vnitrozemí rovníkové Afriky. Jeho expedice k pramenům Nilu skončila nezdarem, po němž ho skoro zázračně zachránil americký novinář Henry Morton Stanley. Přesto Livingstone významně přispěl ke zmapování rozsáhlých, Evropanům do té doby zcela neznámých oblastí černého kontinentu.
Při střetnutí s nemocným a zesláblým Livingstonem v Ujiji na březích jezera Tanganika 27. října 1871 pronesl Stanley slavnou uvítací větu: „Doktor Livingstone, jak předpokládám.“ Mnohem větší význam mělo ale pro celou Afriku to, co pak vyprávěl Livingstone Stanleymu. Cestovatel vylíčil americkému reportérovi masakr, jehož se stal svědkem na tržišti s otroky ve východokonžské vesnici Nyangwe. Arabští otrokáři tam palbou do davu asi 1500 prchajících otroků zabili 400 lidí. Článek, který o nyangweském masakru Stanley následně napsal do novin, otřásl veřejným míněním na celém světě a významně přispěl k zákazu otroctví.
Livingstonovi vyčítali mnozí historici to, že otroctví na jedné straně nenáviděl a pranýřoval, ale na druhé straně využíval při svých expedicích služeb arabských otrokářů Mohameda Boghariba a Mohameda bin Saleha zvaného také Mpamari. Livingstone nebyl na najaté svobodné nosiče tak tvrdý jako například Stanley. Karavana postupně dezertovala a cestovateli nezbylo než využít služeb Mpamariho a Boghariba. Tak se skutečně stalo, že pro Livingstona pracovali otroci. Knižní vydání deníků ale nenabízí přesný obraz Livingstonových názorů a emocí.
„Mou první reakcí bylo zastřelit ty vrahy,“ píše v knižním vydání deníků Livingstone o reakci na masakr v Nyangwe. „Avšak místní obchodník s otroky Dugumbe mě od krvavé pomsty odradil a já jsem byl později rád, že jsem jeho radu uposlechl.“ Ve skutečnosti si Livingstone zapsal něco jiného: „Navzdory Dugumbemu jsem byl odhodlán dopadnout ty bestie, které střílely na tržišti, a narazit jejich hlavy na kůly.“
Skutečné bezprostřední Livingstonovy reakce zůstaly utajeny déle než století na zažloutlých listech osmdesátistránkového deníku. Livingston neměl papír ani inkoust a psal šťávou z barevných bobulí na staré noviny napříč tištěným textem. Livingston originální záznamy po roce přepsal pro knižní vydání. Pigment z bobulí rychle bledl a originály zůstaly nečitelné. Teprve nedávno nechal historik Adrian Wisnicki v rámci projektu The David Livingstone Spectral Imaging Project naskenovat stránky deníků ve dvanácti různých vlnových délkách a díky tomu mohl opět číst dávno zmizelý text zapsaný Livingstonovou rukou. Ukázalo se, že Livingstone při přepisování emotivní věty z deníku upravil a jejich ostrý tón výrazně otupil.
Původní zápis například konstatoval: „Výstřel za výstřelem pálili na bezbranné uprchlíky. Mnoho jich zemřelo. Jakýsi ničemný muslim prohlásil, že to všechno spáchali sloužící Angličana. Tato verze se rozšířila, zatímco skuteční vrazi loupili a vraždili na druhém břehu řeky.“ V tištěné verzi deníků nahradil Livingston tyto věty umírněnějším konstatováním: „Dva ubozí muslimové prohlásili, že střelba je dílem sloužících Angličana. Zeptal jsem se jednoho z nich, jak může říkat takové lži a jak to, že se za ně neomluví.“
„Livingstone byl zjevně rozzuřen, ohromen a zdrcen tím, co se stalo,“ shrnuje výsledek pátrání v Livingstonových denících Wisnicki.
Zvukovou podobu tohoto článku můžete slyšet v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru v pátek 11. 11. 2011 v 9:00.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.