Svědectví pravěkých genů, pohádka o Červené Karkulce a vlci, kteří jsou v tom nevinně
Británie a svědectví pravěkých genů (4:30) – Historické souvislosti: Danse macabre (22:59) – Pohádka o Červené Karkulce a špatná pověst vlků (27:36)
V úvodním přehledu zajímavostí se zmíníme o Hranické propasti, která postupně získává digitální 3D podobu, představíme vám znovuobjeveného kriticky ohroženého vrápence z jeskyní africké Rwandy a ponoříme se hned ke třem lodním vrakům – k římské lodi ze 4. století pod pláží španělské Mallorcy, k dlouho hledané Endurance britského polárníka Skackletona na dně Weddellova moře a také ke škuneru Atlanta ze dna severoamerického Hořejšího jezera.
Z kontinentu do Británie: Svědectví genů
Už v době bronzové lidé intenzivně cestovali přes moře mezi kontinentální Evropou a jihem Británie. Vědci o tom našli nesmazatelné stopy v DNA téměř osmi set pravěkých lidí, kteří žili a zemřeli zhruba mezi lety 1300 a 800 před Kristem. Genetický impakt nově příchozích byl podle vědců skutečně zásadní a velkou měrou se otiskl do DNA pozdějších populací obyvatel Britských ostrovů. Vytvořit genetický obraz obyvatelstva jihu Británie před třemi tisíci lety pomáhali i naši badatelé – především analýzou kosterního materiálu z odpovídajících období naší vlastní historie. Genetické vztahy totiž neznají hranice; v čase ani prostoru.
Čeští vědci se účastnili celé řady mezinárodních výzkumných projektů, zabývajících se genetickou minulostí lidstva a tím, jak se v lidské DNA odrážejí nejrůznější milníky historie.
Jak vůbec k zapojení našich odborníků do některých zcela konkrétních archeogenetických projektů došlo – a s jakým výsledkem? Prozradí vám to archeolog Michal Ernée z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze. On a jeho kolegové z ústavu na to pochopitelně nejsou sami... A jaký význam má studie, zabývající se DNA obyvatel jižní Británie doby bronzové a železné, publikovaná v časopise Nature, pro naše odborníky, kteří se na ní prostřednictvím svých dat podíleli?
Pohádka o Červené Karkulce aneb Vlci jsou v tom nevinně
Málokteré zvíře z naší přírody budí tolik vášní jako vlk. Říkali jsme si to v Planetáriu před deseti lety, kdy jich u nás žilo doslova jen pár, převážně u slovenských hranic. Teď už je situace jiná. Vlkům se v naší přírodě zalíbilo a úspěšně se tu množí – zoologové mají důkazy o 18 vlčích smečkách, které se pohybují především v příhraničních oblastech. To je řádově několik desítek vlků. Není divu, že vášní mezi lidmi přibylo. Na velké dravce v naší přírodě nejsme moc zvyklí a přítomnost vlků v oblíbeném lese může leckterého houbaře nebo výletníka přinejmenším poněkud znervóznit. O chovatelích ovcí nemluvě. Kde hledat původ špatné pověsti největší psovité šelmy, která je zároveň předkem všech domácích psů? Naše pátrání začneme v pohádce.
Většina lidí si svůj vztah k vlkům buduje od útlého dětství. Jakmile dítě poprvé zaslechne pohádku o Červené Karkulce, je ztraceno. Své Karkulky se dožaduje večer co večer někdy i řadu měsíců, bez ohledu na odpor, kladený otrávenými rodiči. I oni byli přitom možná kdysi Karkulkou odkojeni. Proč právě Červená Karkulka patří k nejoblíbenějším vyprávěním? Na to jsme se zeptali biologa a filozofa Stanislava Komárka, profesora filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
