Svědectví pravěkých genů, pohádka o Červené Karkulce a vlci, kteří jsou v tom nevinně

21. březen 2022

Británie a svědectví pravěkých genů (4:30) – Historické souvislosti: Danse macabre (22:59) – Pohádka o Červené Karkulce a špatná pověst vlků (27:36)

V úvodním přehledu zajímavostí se zmíníme o Hranické propasti, která postupně získává digitální 3D podobu, představíme vám znovuobjeveného kriticky ohroženého vrápence z jeskyní africké Rwandy a ponoříme se hned ke třem lodním vrakům – k římské lodi ze 4. století pod pláží španělské Mallorcy, k dlouho hledané Endurance britského polárníka Skackletona na dně Weddellova moře a také ke škuneru Atlanta ze dna severoamerického Hořejšího jezera.

Z kontinentu do Británie: Svědectví genů

Lamanšský průliv, pobřeží

Už v době bronzové lidé intenzivně cestovali přes moře mezi kontinentální Evropou a jihem Británie. Vědci o tom našli nesmazatelné stopy v DNA téměř osmi set pravěkých lidí, kteří žili a zemřeli zhruba mezi lety 1300 a 800 před Kristem. Genetický impakt nově příchozích byl podle vědců skutečně zásadní a velkou měrou se otiskl do DNA pozdějších populací obyvatel Britských ostrovů. Vytvořit genetický obraz obyvatelstva jihu Británie před třemi tisíci lety pomáhali i naši badatelé – především analýzou kosterního materiálu z odpovídajících období naší vlastní historie. Genetické vztahy totiž neznají hranice; v čase ani prostoru.

Takhle nějak vypadá lidská DNA, když bychom ji zvětšili

Čeští vědci se účastnili celé řady mezinárodních výzkumných projektů, zabývajících se genetickou minulostí lidstva a tím, jak se v lidské DNA odrážejí nejrůznější milníky historie.
Jak vůbec k zapojení našich odborníků do některých zcela konkrétních archeogenetických projektů došlo – a s jakým výsledkem? Prozradí vám to archeolog Michal Ernée z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze. On a jeho kolegové z ústavu na to pochopitelně nejsou sami... A jaký význam má studie, zabývající se DNA obyvatel jižní Británie doby bronzové a železné, publikovaná v časopise Nature, pro naše odborníky, kteří se na ní prostřednictvím svých dat podíleli?

Pohádka o Červené Karkulce aneb Vlci jsou v tom nevinně

Červená karkulka a vlk

Málokteré zvíře z naší přírody budí tolik vášní jako vlk. Říkali jsme si to v Planetáriu před deseti lety, kdy jich u nás žilo doslova jen pár, převážně u slovenských hranic. Teď už je situace jiná. Vlkům se v naší přírodě zalíbilo a úspěšně se tu množí – zoologové mají důkazy o 18 vlčích smečkách, které se pohybují především v příhraničních oblastech. To je řádově několik desítek vlků. Není divu, že vášní mezi lidmi přibylo. Na velké dravce v naší přírodě nejsme moc zvyklí a přítomnost vlků v oblíbeném lese může leckterého houbaře nebo výletníka přinejmenším poněkud znervóznit. O chovatelích ovcí nemluvě. Kde hledat původ špatné pověsti největší psovité šelmy, která je zároveň předkem všech domácích psů? Naše pátrání začneme v pohádce.

Vlk obecný

Většina lidí si svůj vztah k vlkům buduje od útlého dětství. Jakmile dítě poprvé zaslechne pohádku o Červené Karkulce, je ztraceno. Své Karkulky se dožaduje večer co večer někdy i řadu měsíců, bez ohledu na odpor, kladený otrávenými rodiči. I oni byli přitom možná kdysi Karkulkou odkojeni. Proč právě Červená Karkulka patří k nejoblíbenějším vyprávěním? Na to jsme se zeptali biologa a filozofa Stanislava Komárka, profesora filozofie a dějin přírodních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Spustit audio