Studánka, z níž by mohl pít i Sámo, vnímání magnetického pole Země a živočichové jako elektrárny

V úvodním přehledu zajímavostí se zmíníme problémech s plovoucí pemzou, která se dostala na hladinu po výbuchu podmořské sopky a teď komplikuje život obyvatelům japonských ostrovů, představíme také dva zajímavé archeologické objevy – neolitický rondel z Nedošína u Litomyšle a mayskou kánoi z krasového jezírka nedaleko chrámového města Mayů Chichén Itzá v Mexiku, se sondou Juno se podíváme na zoubek největší bouři ve Sluneční soustavě, která už několik set let zuří na Jupiteru a povíme si o možných budoucích nástupcích Mezinárodní vesmírné stanice ISS, která podle všeho nejpozději v roce 2030 půjde do starého železa.

Studánka u Liběšovic, nedaleko vrchu Rubín

Záchranný archeologický výzkum u Liběšovic na Podbořansku, vyvolaný výstavbou plynovodu. Nejvýznamnějším nálezem se stala studna z raného středověku|foto:Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, v.v.i., ©

U Liběšovic na Podbořansku, v nejzazším jihozápadním cípu Ústeckého kraje, došlo nedávno k výjimečnému objevu dřevěné konstrukce raně středověké studny – nebo spíš studánky. Voda se z ní brala v 7. století po Kristu. Archeologové jí proto s nadsázkou začali říkat Sámova studánka. Je to nejstarší studna a zároveň nejstarší dřevěná konstrukce, která se kdy našla v severozápadních Čechách. Jak uslyšíte, stačilo málo a nemusela být vůbec objevena. Našlo se u Liběšovic kromě studny i něco jiného a co bude se studánkou – nebo lépe řečeno s její dřevěnou konstrukcí – dál?

Detail dochované konstrukce studny ze 7. století u Liběšovic na Podbořansku. Na horní dubové fošně se zachovaly záseky od seker. Viditelné jsou také drážky v rohových stojkách. Dno studny tvořily potoční oblázky místního původu|foto:Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, v.v.i., ©

Proč se u Liběšovic kopalo do země a jak k vzácnému nálezu došlo nám prozradil vedoucí zmíněného archeologického výzkumu Vojtěch Peksa z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě. Odborníkům se podařilo studnu poměrně přesně datovat, a to z ní samé – konkrétně z dubového dřeva, které bylo použito na stavbu konstrukce. Jak se vůbec takové datování dělá?

Desatero smyslů, 7. část: Magnetorecepce a elektrické pole

Krávy na pastvě|foto:Patrik Rozehnal, Český rozhlas

Systémů, podle kterých živočichové hledají cestu a orientují se v krajině, je celá řada. Mnohé z nich jsme už jmenovali v minulém pořadu; tu největší zajímavost jsme si nechali do poslední části našeho seriálu o smyslech. I tentokrát je naším hostem biolog, biotechnolog a popularizátor vědy profesor Jaroslav Petr z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, autor knihy „Desatero smyslů“, která nás k našemu velkému podzimnímu povídání inspirovala.

Krávy na pastvě|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Zcela speciální smysl, který pomáhá v orientaci některým živočichům, je magnetorecepce, čili vnímání magnetického pole Země. Tato oblast smyslového vnímání je pro nás zvláště zajímavá, protože řadu objevů na tomto poli učinili čeští vědci – možná si vzpomenete, že jsme před několika lety některé z nich zpovídali i v našem pořadu. S tímto objevem je spjata zajímavá a v mnohém i poučná historie... Posledním smyslem, o kterém si budeme povídat je vnímání elektrického pole. Někteří živočichové, především paúhoři, dovedou generovat výboje o síle 800 voltů i více, aby omráčili potenciální kořist. Sami sebe však kupodivu neomráčí.