Stále záhadná evoluce zubů a definitivní tečka za alchymií: myšlenky, omyly, elixíry a nesmrtelnost

V úvodním přehledu zajímavostí se dozvíte, co je to „řízené opylování“, že zatím není natolik řízené, jak bychom si asi přáli – a že se v té věci dál bádá; představíme vám invazního obojživelníka červorovce splývavého, kterému se zalíbilo na Floridě, povíme si o archeologických výzkumech pražského Národního muzea v Sýrii, o objevu staré římské silnice nedaleko nizozemského Nijmegenu a také o postupném návratu ukradených historických cennosti dávné Mezopotámie do Iráku.

Stále záhadná evoluce zubů

Fosilní pozůstatky raného čelistnatce Radotina tesselata z Koněprus|foto:Vít Lukáš, Národní muzeum Praha

Mezi stále nevyjasněné otázky vývoje života na naší planetě patří mimo jiné evoluce zubů, užitečného nástroje a zároveň výzbroje většiny obratlovců. Slouží k uchopování a rozmělňování potravy, ale také k obraně nebo útoku. Je zřejmé, že zuby musel být vybaven už nějaký společný prapředek všech současných skupin čelistnatých obratlovců, od žraloků po člověka. Paleontologové se léta domnívali, že tímto prapředkem byl některý z prvohorních rybovitých obratlovců dnes již vyhynulé třídy pancířnatců. Ale zároveň se jim to nezdálo. Primitivní zuby si představovali jinak. A tak pátrali dál.

Výsledky zkoumání zubů raných čelistnatců na fosilních vzorcích z Česka pronikl až na stránky prestižního časopisu Science|foto:Frederik Velinský, Český rozhlas, Český rozhlas

Zaměřili se na vývojově nejstarší známé čelistnatce ze skupiny Acanthothoraci, kteří se zatím zdáli být jaksi – bezzubí. Shodou geologických okolností se fosilie těchto vzácných živočichů nacházejí poměrně často na našem území. Sbírka acanthothoracidů v pražském Národním muzeu čítá tři stovky exemplářů a je největší na světě. Není tedy divu, že prvotní impuls k jejich novému výzkumu vzešel od našich badatelů. Skončilo to objevem, který se dostal až na stránky prestižního časopisu Science. Jeho příběh vypráví jeden ze spoluautorů zmíněné studie, vědecký pracovník a kurátor Národního muzea v Praze, paleontolog Boris Ekrt.

Myšlenky, omyly, elixíry a nesmrtelnost

Logo|foto:Český rozhlas

Z alchymistického tyglíku pochází i duchovně-nauková tradice či filozofický směr tzv. hermetismu, za jehož zakladatele je považován mýtický egyptský mudrc Hermes Trismegistos, údajný autor řecky psaných spisů, sdružených do souboru Corpus Hermeticum. Jeho součástí je i tzv. Smaragdová deska, která obsahuje základní tezi hermetismu: „Je pravdivé, je jisté, je skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby dokonány byly divy jediné věci.“ Vykládat se to dá různě. Hermetismus je nicméně stále živý – jako jeden ze zdrojů duchovních proudů dnešní západní kultury, které se souhrnně označují jako esoterismus.

Prof. Vladimír Karpenko|foto:David Němec

Pokud se na alchymii díváme v těchto širokých souvislostech, můžeme si položit zcela legitimní otázku: má ještě smysl zkoumat její dějiny a také praktické i myšlenkové postupy? Proč by se měla současná věda zajímat o alchymii a její historický vývoj? O tom hovoří chemik a znalec dějin alchymie Vladimír Karpenko z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze... Badatelé, kteří se zajímají o historii alchymie, se podle něj soustřeďují především na laborující alchymii – tedy na práci v laboratoriích, která se často přirovnává k jakémusi základnímu výzkumu. I když mnohdy nešlo o víc, než o známou metodu pokus – omyl. Alchymie však měla i svou duchovní či filozofickou nadstavbu. Nešlo v ní jen o zdokonalení člověka nebo zušlechtění lidstva. Třeba starověcí alchymisté v Číně se hojně věnovali snahám o prodloužení života a dokonce přípravě elixíru nesmrtelnosti. Moc jim to ale nešlo.