Soutěsky na řece Kamenici ve Hřensku jsou světovou atrakcí a ideálním cílem letního výletu

19. červenec 2019

Do pískovcových soutěsek na řece Kamenici ve Hřensku míří každoročně statisíce turistů ze všech koutů světa – svézt se na lodičkách. V horkých letních dnech jde o ideální výlet v srdci Českého Švýcarska.

K Edmundově soutěsce v pískovcovém kaňonu řeky Kamenice dojdete z centra Hřenska asi dvoukilometrovou lesní pěšinou. Skalnaté strmé stěny soutěsky jsou vysoké i 100 metrů.

Nad Edmundovou soutěskou vystupuje řada bizarních skalních útvarů, kterým dali převozníci trefné názvy – například „Skalní rodina“, „Gorila“, „Velryba“, „ET mimozemšťan“, „Sloní rodina“ anebo „Hřenská anakonda“.

Na člunech se můžete plavit Edmundovou soutěskou asi 20 minut, navazující Divokou soutěskou pak asi 5 minut.

Vrátit do Hřenska se můžete opět na lodičkách, nebo pěšky – přes Meznou, nebo přes Pravčickou bránu.

Edmundova soutěska i Divoká soutěska jsou jednou z největších atrakcí NP České Švýcarsko. Přitom po dlouhá staletí byla tato část řeky nesplavná, řeka byla divoká a obyvatelé měli z tohoto místa spíš strach.

S rozvojem cestovního ruchu zpřístupnil soutěsky kníže Edmund Clary-Aldringen. Nechal zde vybudovat jezy, splavy, odpočívadla a turistickou stezku, která lemuje soutěsky s tunely. Na stavbě se podílelo až 200 italských dělníků.

Dne 4. května 1890 byla slavnostně otevřena Tichá neboli Edmundova soutěska a restaurace v soutěskách. Provoz obstarávalo pět lodiček, převozníci v námořnických stejnokrojích poháněli a kormidlovali plavidla bidlem – a tak je tomu dodnes. Divoká soutěska byla turistům zpřístupněna v roce 1898. 

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.