Rok 1968 mi obrátil život naruby aneb Dokumentární pásmo o lidech poznamenaných okupací
Dokumentární cyklus Ivany Chmel Denčevové a Jana Sedmidubského nabízí popisy životních cest několika emigrantů, kterým vpád vojsk Varšavské smlouvy zcela změnil osud.
Člověk bez minulosti. Příběh Petra Cejnara
Odejít do emigrace znamená vždycky veliký zářez do osobního života.
U Petra Cejnara to platilo dvojnásob i proto, že léto 1968 v Praze pro něj nepředstavovalo pouze krajně dramatickou situaci politickou, ale také osobní.
Zuzana Brejchová: Uprchlíkem navždy
Takový výhled už nikdy mít nebudu, říká vídeňská Češka Zuzana Brejcha při vzpomínce na svůj bývalý pražský domov. V roce 1968 bydlela s rodiči na Palackého náměstí a z okna dětského pokoje viděla pražské mosty jako na dlani.
Ale nejen to – tatínek Bohumil Brejcha byl v té době ředitelem pražského filmového archivu, a tak se čtrnáctiletá Zuzana často dostala na „pracovní“ projekce do filmového klubu, po kterých se vždycky rozhodovalo, zda se daný film přijme do distribuce v Československu, nebo ne.
Takhle viděla třeba všechny tehdejší bondovky, v Československu nikdy neuvedené.
Vinaři jsou všichni stejní. Příběh Milana Ráčka
Jen kousek od českých hranic, v dolnorakouské vesnici Sitzendorf, bydlí ve starobylém domě na náměstí manželé Milan a Irena Ráčkovi. Sousedé je nejspíš už dnes považují za zcela autentické Rakušany a místní patrioty.
Však se také horlivě účastní místního kulturního života, pořádají sousedské výstavy a koncerty, několikrát tu z jejich popudu hrál i Hradišťan, a to dokonce ještě za komunistické éry. Nic z toho samozřejmě není náhoda.
Výtvarnice Irena a spisovatel, historik a muzeolog Milan se sem z velkoměstského ruchu Vídně přestěhovali už koncem 70. let – přibližně deset let poté, co opustili Československo. Nový domov našli právě tady. Hodně jim v tom pomohlo sepětí s českou kulturou, podobnost dolnorakouské krajiny s jižní Moravou a také podobná mentalita lidí na obou stranách hranice.
Kdykoli do toho můžou začít vrtat
Básník, výtvarník, esejista a latiník. K tomu autor happeningů. Latinu se prý naučil, když byl ve vazbě.
Eugen Brikcius je v mnoha ohledech těžko zařaditelná osobnost, a režim v normalizačním Československu s ním měl logicky problém. Ale jednoduché to nebylo ani v relativně svobodomyslných letech šedesátých.
Brikcius teď žije na půl cesty mezi Prahou a Vídní. Ovšem v pražském bytě se ocitá v poněkud prekérní situaci. Natáčeli jsme s ním se zvukovou kulisou v zádech – v sousedním domě se bourá a vrtá.
Miloš Fládr: Nesmím pracovat s lidmi
Sociologie, sport, divadelní kulisy, ústav vědeckého ateismu, rozpad rodiny, bridž, šachy, Charta 77. Miloš Fládr nikdy nešel cestou nejmenšího odporu, i když k tomu měl dost příležitostí.
V polovině 70. let byste Miloše Fládru zastihli v Brně jako sociologa, který ve volném čase hrál s kamarády bridž a taroky, čerstvě se oženil a měl malou dceru.
Víc už vám neřeknu. Příběh Milana Horáčka
Milan Horáček moc nestojí o publicitu. Nejspíš už si jí za ta léta užil dost. Na přelomu 70. a 80. let se stal zakládajícím členem Strany zelených ve Spolkové republice, a když o rok později on a jeho kolegové napochodovali v bílém oblečení a s dýchací rouškou do sálu frankfurtského zastupitelstva, vypadalo to, že jejich cílem je pořádně zatřást dosavadními politickými zvyklostmi.
V roce 1983 pak za stranu usedl poprvé ve spolkovém sněmu. A zatímco zelená politika se v Německu za ta léta stala součástí politického mainstreamu, Milan Horáček má bouřlivácká léta za sebou. Že by se ale usadil, to se tak jednoduše říct nedá.
Svědek zrady. Příběh Dušana Havlíčka
Ještě na jaře 1968 byl Dušan Havlíček novinářem na volné noze, přednášel na vysoké škole, chystal knihu o Švýcarsku a politické dění pozoroval jenom zvnějšku. Ačkoli obrodnému procesu přál, jistou skepsí ohledně toho, jak to dopadne, se vůbec netajil.
Pak přišel květen a s ním nabídka z ústředního výboru strany, kde se pod vedením Čestmíra Císaře pilně reorganizovalo – Havlíček se měl ujmout vedení oddělení tisku, rozhlasu a televize.
Sotva Dušan Havlíček nastoupil do stranické centrály na tehdejším Nábřeží Kyjevské brigády – v budově, kde je dnes ministerstvo dopravy –, zmocnil se ho silný neklid a tíseň z aparátu, jehož se stal po dlouhém přemlouvání součástí.
Na ústředí KSČ stále stejným revmatickým způsobem přežvýkávala stranická byrokracie své materiály, od doby Novotného se uvnitř změnilo velmi málo. Stranický aparát ostatně neměl a nemohl mít zájem nějak svižně se transformovat.
Tak tady vám ji vedu, soudruzi! Eva Kantůrková
Člověk nedovede domyslet převratné události v ten okamžik, kdy se stanou, ale až zpětně, říká spisovatelka Eva Kantůrková.
Tak třeba únor 1948: Sice ji jako laborantku z modřanské továrny na léčiva spolu s ostatními nahnali v mrazivém dni na korbu náklaďáku a odvezli až před Staroměstské náměstí, jenže namísto toho, aby šli podpořit soudruha Gottwalda, se s ostatními odebrala do blízké hospody. Mohla být u toho, ale nebyla.
Nebylo divné, že v pracovní dobu měla jít povinně demonstrovat? Tehdy nebylo divné vůbec nic, dělal se převrat – konstatuje suše Eva Kantůrková. A že začal totalitní režim, to jim došlo, až když přišly procesy.
Emigrovala jsem z lásky. Příběh Lídy Rakušanové
Dodnes ji posluchači Českého rozhlasu Plus mohou slyšet v komentářích. Málokdo z nich možná ví, že když jedna z pozdějších ikon vysílání Svobodné Evropy zamlada odcházela z Československa, bylo to v první chvíli hlavně z osobních důvodů. Nebýt Pepy, tak bych neodešla, říká Lída Rakušanová.
Nejsvobodnější léta novotnovského socialismu prožívala jako studentka od roku 1965 na Karlově univerzitě. Místo marxismu-leninismu tehdy profesoři spíš přednášeli dějiny filozofie a místo dějin dělnického hnutí se dozvěděla mnohé o historii meziválečného Československa.
Krycí jméno Oxford. Příběh Anny Grušové
Hvízdavý zvuk raket pod stolem – to je první vzpomínka z dětství Anny Grušové, rozené Goldstückerové. Pochází z válečných dob, kdy na Velkou Británii dopadaly tajné německé zbraně, rakety V1 a V2.
Byla tehdy předškolní dítě, a jakmile začaly ječet poplašné sirény, musela se spolu s dospělými schovat pod těžký ocelový stůl. Nebylo kam jinam – tak jako většina anglických domků neměl ani ten, ve kterém bydleli Goldstückerovi, sklep.
Nacistické řádění nakonec rodina Goldstückerových přežila bez úhony. Když se po konci druhé světové války vrátili z Londýna do Prahy, měl už otec jako spolupracovník londýnské exilové vlády našlápnuto na skvělou diplomatickou kariéru. Ta vyvrcholila v roce 1948 velvyslaneckým postem v nově vzniklém státě Izrael.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
