První dva dny na treku po „Malém Tibetu“ mě děti nenáviděly, říká cestovatel Tomáš Petr

„Myslím, že je užitečné, vytrhnout je z toho pohodlného a bezpečného,“ říká o svých náctiletých dětech.

Letos je vytrhl pořádně. Odvezl je do podhůří Himalájí, do indického Ladaku, tzv. „Malého Tibetu“.

„Letíte do Dillí, a pak do města Leh. To je vysokohorská poušť. Barevné holé skály. Když jsme doletěli tam, děti prohlásily, že je to tam hnusné,“ říká s úsměvem. Sám přiznává, že krásu pouště ve 3 000 metrech nad mořem musel chvíli hledat i on sám.

Ratolesti ve věku 12 a 17 let musely nejen přežít s vlastními rodiči, ale taky se vzdát mobilů a podobných technických vymožeností. A hlavně: musely chodit!

„Když během prvních dvou dnů našeho nejdelšího treku syn s dcerou zjistili, že signál mám jenom já, protože jsem si koupil tamní sim kartu, prohlašovali, že mě nenávidí,“ vypráví s úsměvem.

Pak to ale oba rozchodili. Začali vnímat přírodu, užívat si, co jim himálajské podhůří nabízí. Setkání s tamními obyvateli, návštěva chrámové školy i prostá chůze jim rozšířili obzory.

„Nejvyšší vrchol, který jsme dobili, ve výšce 5 500 metrů nad mořem, naše děti doslova vyběhly. My jsme šli stylem dvacet kroků a pak dýchat, ale oni poskakovali jako tibetské kozy,“ vzpomíná.

Tomáš Petr výprav s dětmi do vzdálených míst rozhodně nelituje. I přes počáteční nechuť a neochotu si nakonec i středoevropská mládež dokáže užít chudé, ale krásné vzdálené kraje. A společné zážitky jemu a jeho dětem už nikdy nikdo nevezme.