Proč je v noci tma? Tichá pošta mezi alchymisty, tajemné artefakty a nejslavnější z transmutací

V úvodním přehledu zajímavostí se dozvíte, že místa v okolí sloupů vysokého napětí jsou skutečnými oázami pestrého života v zemědělské krajině; povíme si o projektu, který na dálku monitoruje oceánské cesty žraloků a také o výzkumu, který umožňuje na základě analýzy DNA určit průměrný věk kteréhokoliv živočišného druhu. Vydáme se na sever Etiopie, kde archeologové odkryli základy nejstaršího křesťanského chrámu v zemi a uslyšíte o plánech ruské agentury Roskosmos zkrátit cestu z kosmodromu na oběžnou dráhu Země na pouhé dvě hodiny.

Diggesův fotometrický paradox

Kulová hvězdokupa M4 na snímku Hubbleova teleskopu|foto:licence Public Domain, volné dílo, NASA, STScI, WikiSky

Na temnou noční oblohu jsme všichni zvyklí, a tak vás možná překvapí skutečnost, že se vědci 400 let snažili vysvětlit, proč je vlastně v noci tma. Může za to anglický astronom Thomas Digges, který v roce 1576 přišel s tvrzením, že v noci by tma být neměla. Fyzik Peter Zamarovský z pražského ČVUT napsal o jeho tzv. fotometrickém paradoxu celou knihu. O Thomasu Diggesovi se v ní mimo jiné dočtete, že to byl právě on, kdo zasadil Koperníkův heliocentrický systém přímo do středu nekonečného vesmíru plného hvězd. Je jich obrovské množství, říkal si, všechny svítí – a přesto v noci naše obloha potemní. Jak je to možné?

Hvězdy v pásu Orionu|foto: CC BY-SA 3.0, Martin Mutti

Řešením fotometrického paradoxu se zabývala spousta badatelů celá čtyři staletí. Měli mnoho nápadů, které vždy vycházely z dobových představ o struktuře celého vesmíru. Jedině tak je ostatně fotometrický paradox řešitelný… Začal s tím už sám Thomas Digges. Paradox byl však vyřešen až hluboko ve 20. století. Z pohledu vědce, astronoma nebo fyzika je totiž odpověď na prostou otázku „proč je v noci tma?“ složitější, než by se mohlo zdát. Je přitom nutné vzít do úvahy celý kosmologický model. Celou strukturu vesmíru. Autorem definitivního dosud přijímaného vysvětlení je americký fyzik, astronom a kosmolog britského původu Edward Harrison. Bylo zveřejněno v roce 1977.

Alchymisté, tichá pošta a nejslavnější transmutace

Logo|foto:Český rozhlas

Středověká evropská alchymie má své prakořeny ve starém Řecku, v jeho helénistickém období. Po úpadku antického světa přejali helénistickou tradici arabští učenci, aby ji ve středověku opět předali svým následovníkům z evropského kontinentu. Na starořecký původ alchymie dodnes upomínají některé pojmy, které se skrze alchymické spisy usadily v současném jazyce; dokonce i v tom českém. Naše znalosti této nejstarší alchymie jsou však z různých důvodu neúplné. To, co víme, se totiž dochovalo jen díky několikanásobnému přetlumočení, ne nepodobnému dětské hře na tichou poštu.

Alchymie je opředena různými historkami a legendami, z nichž mnohé se týkají podvodníků. Podle chemika Vladimíra Karpenka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze byli někteří z nich tak přesvědčiví, že byli přijímáni jako skuteční alchymisté. Do dnešních dnů se dochovala řada mincí a medailí z alchymických dílen, které měly být vytvořeny z transmutovaného vzácného kovu. Některé z nich byly i odborně zkoumány. Pochopitelně se zjistilo, že jde o kov přírodního původu. Jednu z nejslavnějších údajných transmutací provedl v druhé polovině 17. století zběhlý brněnský augustinián a později císařský dvorní chemik ve Vídni Wenzel Seiler.