Při plavání v pouštní oáze málem zmrzla, přesto nakonec afrického Ironmana zvládla

Alena Vrátná na Triathlonu North Africa
Alena Vrátná na Triathlonu North Africa

Ve 40 letech začala s triatlonem. Ke svému oblíbenému běhu musela přidat jízdu na kole, a taky se naučit pořádně plavat.

„Jsem vděčná Tomáši Langhammerovi, že mě vzal pod svá křídla. V litvínovském bazéně mě učil plavat a připravoval mě na mého prvního Ironmana,“ vzpomíná Alena Vrátná, fyzioterapeutka z Teplic, která v extrémních závodech našla extrémní zalíbení.

Tradiční podzimní podnik zvaný „Winterman“ začala jezdit jako první žena. Na slavný závod na Havaji si loni dokonce vyjela i nominaci. „Vlastní hloupostí jsem o ni ale přišla. Nevyzvedla jsem ji včas,“ říká a krčí rameny.

Dnes už ji to netrápí. „Mám asi raději ty nekomerční podniky. Závody, které organizují lidi s velkým srdcem.“

A právě takový byl africký Ironman, který Alena absolvovala začátkem ledna. „Plavali jsme v pouštní oáze. Jenže voda měla 8 ˚C. Naštěstí jsme se dohodli, že budeme plavat jen klasickou olympijskou distanci, tedy 1 500 metrů. I tak to bylo náročné.“ V poušti je prostě v noci zima.

Ani neopren nechránil dost, a tak Alenu po 40 minutách, kdy odplavala předepsanou vzdálenost, z vody doslova lovili. „I na jiných závodech vám po plavání pomáhají s převlékáním, ale tentokrát to bylo vážně náročné.“ Třásla se tak, že jí pomocníci ani nemohli zapnout dres.

„Měla jsem hlavu tak nějak odpojenou. Ani jsem nebyla schopná jim říct, co mi mají obléct, takže jsem na kolo vyrážela hodně nalehko.“

30 kilometrů ji doprovázel lékař. Až pak přišla trochu k sobě. „Bylo to krásné. Ty barvy, skály, duny. Nádhera. A při běhu pak ty hvězdy nad hlavou… Byly neuvěřitelně blízko.“ Téměř jedním dechem líčí totální vysílení a naprosté nadšení.

Ironman představuje 3,86 kilometru ve vodě, 180,25 kilometrů na kole a 42,2 kilometrů během – to už je pořádná porce pohybu.

„Pan profesor Pirk říká, že už maraton je na hraně lidských schopností. A sám ho běhá. Ironmam asi nebude nejzdravější závod, ale já to miluju. Mám ráda výzvy,“ říká drobná usměvavá žena, která je vděčná, když jí lidé drží palce.

„Když mi někdo napíše, že jsem ho inspirovala, je to radost. Jsem důkazem toho, že nikdy není pozdě,“ tvrdí žena, která se už v létě chystá na další extrémní závod. Tentokrát do Pyrenejí.

Spustit audio

Související