Přemysl Otakar II. byl obětí svého velikášství. Ale šlo i o velmi schopného politika, připomíná historička

Původně s tím nikdo nepočítal, protože se narodil jako druhý syn, takže pro zemi a historii měl být „bezvýznamný“. Okolnosti související se smrtí jeho bratra a následníka trůnu Vladislava, ho ale přivedly na královský trůn. Možná i proto byl nejprve „synem ztraceným v pramenech“, pak ale moravským markrabětem a vůdcem odbojné šlechty, a to až k pozici rakouského vévody a evropského krále.

Účinkují: Eva Doležalová, historička
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 25. 4. 2022

Král železný a zlatý se narodil v roce 1233 a pocházel z „lepší“ rodiny, popisuje historička Eva Doležalová. Míní tím jeho otce českého krále Václava I. a matku Kunhutu Štaufskou. Sňatková politika vedla Přemysla Otakara II. ke sňatku s mnohem starší Markétou, díky tomu ale získal dědictví Babenberků.

„Ale nešlo jen o sňatkovou politiku, rakouští šlechtici si ho dokonce zvolili za svého panovníka a sňatek byl už jen zpečetěním dohody,“ konstatuje historička. Nenarodili se jim ale žádní potomci, což bylo zcela zásadní pro osud všech dynastií. Došlo tak na rozvod a následně i nový sňatek.

Čtěte také

Přemysl se původně rozvádět nechtěl, vymyslel jinou strategii – chtěl uznat za potomky děti, které měl z „paralelního“ vztahu s jednou z dvorních dam. Tehdy ale zasáhnul sám papež: Děti sice legitimizoval, ale nesměly se stát nástupníky trůnu.

Přemysl Otakar II. si tak našel novou nevěstu: Kunhutu Uherskou. Sňatek proběhl v roce 1261 a pak i korunovace. „Tehdy se ocitnul na svém prvním famózním vrcholu: Měl za sebou bitvu u Kresenbrunu, která vedla k uznání jeho skutečné vlády ve Štýrsku a rakouských zemích,“ vysvětluje Doležalová.

O několik let později, kdy zemřel římský král, chystala se nová volba. Změnila se pozice Přemysla Otakara II., což souviselo i s dlouhodobým problémem krále s českou šlechtou. Volba bez něj proběhla a zvolen byl Rudolf Habsburský.

Dva schopní politici

„Byli to mimořádně schopní muži, politicky, vojensky i diplomaticky,“ tak oba soupeře hodnotí historička. A dodává: „Volbou se jejich spory vyhrotily a to do takového momentu, že už nebylo cesty zpět.“

Došlo k bitvě na Moravském poli – u Suchých Krut. Dne 26. srpna 1278 zabitému Přemyslu Otakarovi II. bylo tehdy 45 let. Jeho tělo bylo v horkém dni odvezeno do Vídně a tam vystaveno na několik dní. Možná proto, aby Vídeňané – kteří byli jeho podporovateli – uvěřili, že opravdu padnul v bitvě.

Čtěte také

Na žádost královny Kunhuty pak bylo jeho tělo převezeno do Znojma, následně Václavem II. přepraveno do pražského Anežského kláštera. Ale teprve až jeho pravnuk Karel IV. ho nechal pohřbít v nové královské hrobce v Katedrále sv. Víta.

Mýtus, který objevuje v českých národních dějinách, pak vykresluje oba muže jako soupeře, tedy Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského. Záleží totiž, které dějepisectví je popisuje, národní prvek je tím klíčovým.

Historik Petr Čornej popisuje i další mýtus: „Dezinterpretace v českých dějinách se objevily v souvislosti s bitvou na Moravském poli. Kronikáři to vysvětlovali zradou některých českých a moravských šlechticů, jmenovitě Miloty z Dědic.“

 Možná je tomu tak i proto, že je lepší si připustit prvek zrádce než selhání. Do diskuse a vnímání pak s dalším mýtem vstoupil v 19. století rakouský dramatik Franz Grillparzer, autor hry Krále Otakara štěstí. Tam se dokonce objevuje Přemysl Otakar II. jako pyšný, tyranský vládce a Rudolf Habsburský jako chudý, ale ctnostmi a vůlí obdařený. Pokud se začteme do dobových kronik, tak i v nich kronikáři panovníka a události s ním spjaté hodnotí podle toho, kdo komu víc „fandili“.

Čtěte také

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli se Přemysl Otakar II. stal obětí svého velikášství, historička Eva Doležalová odpovídá:

„Stal, ovšem také musíme připustit, že Přemysl byl politik, který věřil ve své schopnosti a také ve svou šťastnou hvězdu, která ale v roce 1272 zašla. Vždy budeme srdcem historika a zájemcem o dějiny trochu fandit tomu ,svému‘. Ale Přemysl Otakar II. i Rudolf Habsburský byli velmi významní a velmi schopní. Neměli bychom je stavět do vyloženého protikladu, ale snažit se je vidět objektivně. S jistým odstupem jako dva velmi schopné politiky, kteří každý vítězili v trochu jinou době.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu, vysíláme v repríze.

Spustit audio

Související