Pověst z Chomutovska: Proč je ve znaku Vejprt padající jedle

V šestnáctém století se na Vejprtsku začalo dolovat stříbro. Ne, neobjevil ho někdo náhodě kvůli větrem skácené jedli, jak vás asi napadlo, to ne. Jedle naopak pomohla později, až když těžba stříbra upadala. A město, které bylo díky rozvoji těžby povýšeno na královské (rok 1607) a dostalo řadu privilegií, začalo chudnout.

Lidé byli tehdy velmi nešťastní. Horníci přicházeli o práci, jejich rodiny o obživu a chudli i měšťané, kteří na dolování stříbra až dosud vydělávali. A pak uprostřed jedné větrné noci se stal zázrak. V místě, kterému se dnes říká Novém Zvolání, teď už část Vejprt, vítr vyvrátil z kořenů starou jedli. A ejhle! Když k ní místní přišli, aby ji rozřezali, mezi kořeny se lesklo stříbro. Odkryla se tak nové stříbrná žíla. Město znovu ulehčeně vydechlo a jedle se dostala do městského znaku.

Dlouho to ale na blahobyt nevystačilo. Přišli Švédové a všechno zničili. A po třicetileté válce se už těžba stříbra neobnovila.

A co na to historikové?  Jedle se prý sice skutečně do městského znaku dostala jako odkaz na dolování, ale ne tak romanticky, jak uvádí pověst. Kolem Vejprt rostly a stále tomu tak je - lesy. Stříbro se tedy nacházelo mezi stromy. A ty tak samozřejmě musely při dolování jít k zemi.