Postkolonialismus: nezápadní pohled na dějiny a současnost

22. únor 2024

21. únor je Mezinárodním dnem boje proti kolonialismu. Je koloniální minulost stinnou stránkou evropského novověku? Proč evropské mocnosti začaly zotročovat Afričany a násilím je odvážet do zámoří? Vyvíjel by se kapitalismus bez kolonií jinak? Jedná se už jen o kapitoly z dějepisu, anebo kolonialismus dál spoluurčuje podobu světa? A říkají zkušenosti kolonizovaných něco o vztahu majority k romské menšině v Česku?

Na tyto otázky se pokouší odpovědět směr, který zasahuje namátkou do historie, filozofie, sociologie nebo politologie. A nejednou v těchto oborech zpochybňuje i to, co se dlouho považovalo za samozřejmé. Postkoloniální myšlení představují filozof Nelson Maldonado-Torres a sociolog Ondřej Lánský. Reflexemi provádí Lukáš Matoška.

Kolonialismus měl tak zásadní vliv, tvrdí postkoloniální autoři a autorky, že bez něj nelze pochopit západní modernitu. Západ se navíc podle nich se svým koloniálním dědictvím stále nevypořádal. Jeden z pozůstatků koloniálního pohledu na svět ukazuje Maldonado-Torres na tom, že si dodnes připomínáme „objevení“ Ameriky.

„Objevení implikuje, že původní obyvatele Evropané nechápali jako plnohodnotné lidi, jako obyvatele daného území, ale spíše jako součást flory, fauny, místní přírody. Přístupy, o kterých mluvíme, tak předpokládají, že tento moment setkání, takzvané objevení, a následné zabrání území byly zásadní pro formování evropské identity a modernity jako civilizačního projektu. O 500 let později se stále jedná o stejný projekt, o moderní koloniální projekt, ve kterém jsou některé části světa, specificky části Evropy a území, kam se Evropané rozšiřovali, vnímané jako přirozeně předurčené vést světovou civilizaci a lidstvo, zatímco další části světa a jejich obyvatelé, především jiní nežli bílí, jsou vnímaní jako podřadní, poddaní, jako lidi, kteří si nedokážou sami vládnout.“

Z různých stran poměrně často zaznívá názor, že ačkoli byl kolonialismus problematický, přesto pro kolonizované země znamenal určitý pokrok: budování škol, nemocnic či komunikací. Podle tohoto názoru proto kolonialismus nebyl zas tak špatný. Filozof Maldonado-Torres to považuje za jeden z typických pokusů obhájit kolonialismus, zakládá se však na chybném předpokladu, že kolonizace údajným „primitivům“ přinesla civilizaci.

„Moderní impéria od patnáctého, případně šestnáctého století rozvíjí myšlenku, že lidé, s nimiž se setkávají v ostatních částech světa, které se chystají dobývat, jsou od přírody podřadní ve srovnání s Evropany. Evropané proto podle tohoto náhledu mohli svoji kolonizaci chápat jako laskavost, jako dar těm, které považovali za primitivy. Nebrali ohled na skutečnost, že lidé můžou dosáhnout mnohého – a také dosáhli – jinými způsoby sdílení. (...) Lidé stavěli mosty už před příchodem západní modernity, dělali matematiku, měli spoustu technologií. Lidé si na své cestě dějinami předávali myšlenky, sdíleli je, a dělo by se tak dál, nebylo potřeba jít na nějaké místo, provádět tam genocidu a zotročovat lidi v zájmu rozvoje myšlenek a technologií. A konečně tento způsob myšlení a prosazování technologií vystavil planetu ohrožení v podobě klimatické krize.“

Kolonialismus tedy podle Nelsona Maldonadoa-Torrese nelze nijak ospravedlnit, a už vůbec ne dehumanizaci s ním spojenou. Jak se ale s tímto dědictvím vypořádat? Postkoloniální myšlení prosazuje takzvanou dekolonizaci, která může znamenat jak přehodnocování všeho toho, co po sobě kolonialismus zanechal, tak zpětné doceňování kultury, kterou vytvořili kolonizovaní lidé. Společně s touto dekolonizací je podle Maldonadoa-Torrese zapotřebí opustit nekritický pohled na novější dějiny. Filozof zdůrazňuje, že genocidy a otrokářství, kterých se evropské mocnosti dopouštěly mimo Evropu, by se měly považovat za součást modernity.

„Většina západních akademiků má zato, že se posledních 500 let vytvářely politické a vzdělávací systémy na základě předpokladu, že modernita byla v jádru správná, že to byl dar světu a že k modernitě měli směřovat všichni. Nevšímají si přitom temnější strany modernity, jak ukázal Walter Mignolo. Tuto temnější stranu modernity je nutné vynést na světlo. To je jedna z podob dekolonizace institucí a myšlení: kritické zkoumání vztahu, případně spoluviny institucí a myšlenek na různých podobách kolonizace rozličných skupin a společností.“

Mohlo by se zdát, že postkolonialismus se týká výlučně bývalých koloniálních mocností a kolonií. Může ale nabízet i nový pohled třeba na vztah mezi většinovou společností a romskou menšinou v České republice. Co postkoloniální kritika říká o protiromském rasismu? Poslechněte si celé Reflexe.

autoři: Lukáš Matoška , Ondřej Lánský
Spustit audio