Po červené – po modré: První označovací družstvo a jeho následovníci
Česká pásová turistická značka je i ve světovém měřítku originální fenomén, který u nás dobře zná každý výletník. Okolnosti jeho vzniku však příliš známé nejsou.
Před 130 lety, v sobotu 11. května 1889, se jeden ze zakladatelů Klubu českých turistů a jeho pozdější dlouholetý předseda Vratislav Pasovský společně s dalšími třemi turisty vyzbrojili plechovkami s barvou, štětci a svačinou a vyrazili do Štěchovic. Tady se tato skupina, která si říkala „první označovací družstvo“, pustila do vyznačení trasy ze Štěchovic ke Svatojánským proudům červenou pásovou značkou. Vytvořili tak první takto značenou cestu v českých zemích. Dnes už tuto cestu nenajdete, pohltila ji štěchovická přehrada.
Pásovou značkou se myslí ony známé dva bílé pruhy svírající mezi sebou pruh barevný. Značka, kterou na cestě maloval Vratislav Pacovský a jeho přátelé, se od těch dnešních značek lišila šířkou pruhů: zatímco dnes jsou všechny stejné, tehdy byl barevný pruh silnější než bílé pruhy.
Značky a zrod české turistiky
Za prvním českým pásovým značením stálo jednak zrození masové turistiky na konci 19. století a pak také napětí mezi Čechy a českými Němci. Ve druhé polovině století vznikaly na našem území v německojazyčném prostředí po vzoru německých alpských spolků turistické spolky. Češi se nechtěli nechat zahanbit, a tak v roce 1888 založili svůj Klub českých turistů, v jehož čele v prvních dvou letech stál sběratel Vojta Náprstek. O rok později – jak víme – se pustili do vytyčování turistických cest.
Jejich cesty rozhodně nebyly prvními značenými cestami u nás. Vždyť nejstaršími známými značenými trasami jsou krkonošské stezky s tyčovým značením ze 17. století. A v době, kdy vznikl Klub českých turistů, se pěší mohli setkat s vyrytými značkami v pískovcových skalách, anebo s tzv. tvarovými značkami – tedy s kolečky, čtverečky, trojúhelníky a podobně, kterými cesty označovali lidé z německých spolků. Klub českých turistů zprvu také uvažoval o tom, že by cesty označoval tvarovými značkami, ale nakonec zvolil pásové značení, které se tehdy používalo v Alpách.
Červená, modrá, žlutá, zelená
V prvních letech se značení kraj od kraje poněkud odlišovalo. Až v roce 1901 sestavil Vratislav Pasovský jednotná pravidla pro všechny značky pořizované lidmi z Klubu českých turistů. Jak turistické stezky houstly a začaly se křížit, přidávala se k červené barvě na značkách postupně také modrá. V roce 1915 byly do značení pokusně přidány také žlutá a zelená barva.
Značky na trasách malovali stejně jako dnes dobrovolníci. Tehdy šlo o tří- až šestičlenné skupinky, doprovázené nosiči potravin. V porovnání s dneškem se ovšem pochodovalo trochu pomaleji. Značkovači během čtyř dní ušli například pouhých 55 kilometrů. Právě hustota značek, ale i pečlivě vedený systém rozcestníků a také výborně zpracované mapy jsou tím, co dělá z našeho turistického systému obdivuhodnou infrastrukturu. Zvlášť silně si to člověk uvědomí, když chce někde v zahraniční vyrazit na výlet a koupí si tam turistickou mapu…
Není se co divit, že naše značení proniká i do jiných zemí světa. Leckde ho přejímají místní turistické organizace, jsou ale země, kde ho malují nadšenci z Čech. Ti už třeba vyznačili trasu v rumunském Banátu, na ukrajinské Koločavě, ale také třeba v brazilském městečku Batayporã nebo na filipínském ostrově Negros.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
