Pavla Melková: Svoboda zůstat

Začíná období kvetení magnolií. Ta menší je před naším domem, druhá, větší, o kus dál v ulici. Vzpomínám, jak před pár lety, brzy ráno, jdu na letiště, odkud odlétám do Paříže. A když míjím magnolii, která je právě v plném květu, napadne mne: Proč odjíždím, kam se hrnu – vždyť ta nejkrásnější věc je tady a teď, právě tahle magnolie. Měla bych zůstat a celé dny se z ní prostě jen těšit.

Čtěte také

Pavla Melková: Architekti beze jmen

Kdysi jsem si na stejném místě poznamenala tuhle báseň: obrys střech // i s něžnou římsou // hrdou věží // a křídly orla nad štítem /// je můj / - / smím / a dokonce každý den / ho vidět.

K magnoliím se brzy přidají růžové a bílé třešně v uliční aleji. Záplava květů překypující životem jakoby úprkem mířila k opaku, k zániku. Snad pro tuto ohraničenost a krátkost existence si právě na květech uvědomujeme jejich cenu a touhu strávit s nimi celý ten omezený čas, vidět jejich krásu plně, nepropást žádnou drobnou proměnu. Mít možnost – zůstat.

Čtěte také

Pavla Melková: Uvnitř fresek

Vybavuje se mi stejnojmenná kniha Sofie von Redecker, ze které jsem si pojem „svoboda zůstat“ vypůjčila. Filosofka ho používá mnohovrstevnatě, ale sama si ho zjednodušeně interpretuji jako zpochybnění samozřejmosti, s jakou naše společnost spojuje svobodu především či pouze s možností neomezeného pohybu. A připomenutí ceny možnosti zůstat, kterou možná, zejména v západní společnosti, neumíme docenit.

Svoboda zůstat má význam na opačných spektrech podmínek lidského života. Schází tam, kde je nouze, nutící z existenčních důvodů emigrovat. Nebo lidem, kteří kvůli nedostupnému bydlení ve městech nemohou prožít delší část života na stejném místě. Problémem zde totiž nejsou jen vysoké nájmy, ale také to, že neexistuje garance jejich dlouhodobosti, a tak třeba rodiny s malými dětmi nikdy neví, kdy se budou stěhovat, děti změní školu, kamarády, a přeruší se důležité ztotožnění s místem domova.

Čtěte také

Pavla Melková: Celistvost prostředí

Svoboda zůstat ale může mít cenu i pro ty, kteří se narodili v lepší zemi, jsou bohatí, a tyto výsady jim umožňují neomezeně cestovat a třeba i stěhovat se do stále lepšího. Pokud podlehneme společenskému diktátu, který nám podsunuje představu, že můžeme-li něco mít, mít to také musíme, a nadto mít víc, častěji cestovat, lépe bydlet, což zároveň považujeme za znaky osobního úspěchu, přicházíme tím o bohatství toho, co už tady je, co už máme, kde už jsme. Rozhodnutí zůstávat nám umožňuje věci a situace, které už existují, zachovat a zhodnotit.

Napadá mne hodně osobních zkušeností. Když se například vrátím z cesty, potřebuji dlouhý čas na usazení poznatků a zážitků, jejich promýšlení či interpretování do některé z mých prací. Pokud příliš brzy odjedu na cestu další, nebo ji přebiji jinými intenzivními zážitky, většina hodnot se ztratí.

Čtěte také

Pavla Melková: Krása nejde sníst

Nejde ale jen o svobodu zůstat fyzicky na místě. Stejně tak je cenná možnost setrvat, v případě konání. I tady můžeme podlehnout diktátu neustálého pohybu směrem k většímu výkonu, ke společenské úspěšnosti, k množení činností – pracovních i volnočasových. Využití svobody zůstat tím, kým už jsme, u činností, které již děláme, v dosaženém postavení, skrývá podobné bohatství jako rozhodnutí nepřemisťování se v prostoru.

Při rozhodování o sobě ale také nesmíme zapomenout, že jakákoli svoboda má dvě strany. Vedle té, kterou využíváme sami pro sebe, je ta, kterou umožňujeme či poskytujeme ostatním. A využití svobody zůstat má neoddělitelnou druhou část, a sice vnější podmínky, které umožňují neodcházet, pro nás i ostatní. A i o ně se můžeme zasloužit.