Pavel Kosatík: Naše národy byly v roce 1918 ohroženy stejným nebezpečím a to je sbližovalo

„Pittsburská dohoda byl především mezinárodním médiím určený projev vůle. Přítomnost T. G. Masaryka coby garanta přispěla k tomu, že zejména slovenské spolky mu později vyčítaly její faktické nedodržení,“ říká spisovatel a publicista Pavel Kosatík.

Nebyla nikdy dodržena

Dohoda, uzavřená 30. května 1918 zástupci krajanských spolků žijící v Americe, stála u zrodu česko-slovenské politické spolupráce ještě před vznikem společného státu. Hlinkova rétorika v předmnichovském Československu ji ale akcentovala jako od počátku českou věrolomnost.

Narážela na skutečnost, že některá její ustanovení týkající se například slovenské autonomie, slovenského sněmu nebo soudů, nebyla nikdy dodržena. „Neuzavírali ji lidé žijící tady,“ vysvětluje Pavel Kosatík, proč nebylo v silách signatářů dohody udržet kontakt s tehdejší politickou realitou na Slovensku.

Podpis Pittsburské dohody dodnes v tomto americkém městě připomíná pamětní deska|foto: licence CC BY-SA 3.0, Richard Rehrenberg

Společně proti nepříteli

Co vedlo Slováky, že se rozhodli připojit k Čechám? Podle Pavla Kosatíka na slovenské straně převažoval oprávněný názor, že útlak ze strany Maďarů je pro národ devastující.

„V době, o které mluvíme, Slovensko nemělo ani jednu vysokou školu a téměř žádné střední školy. Slovenština se likvidovala na všech úrovních, slovenský spisovný jazyk téměř neexistoval, o kultuře ani nemluvě. A tento proces měl i dál sestupnou tendenci.“

O něco podobného by se pod vlivem války nejspíš pokusili také Němci v Čechách. „Naše národy, byť na tom byly rozličně špatně, byly ohroženy stejným nebezpečím a to je sbližovalo,“ myslí si Pavel Kosatík.