Pamětníků koncentračního tábora v Terezíně ubývá. Přesto stále přicházejí.

20. květen 2012
00923686.jpeg

Nad hroby na Národním hřbitově v Terezíně se v neděli vzpomínalo na oběti fašismu.

Před Malou pevností se mezi tisícovkou účastníků tradičního pietního aktu sešlo i několik pamětníků.
Do Terezína na každoroční tryznu za mrtvé jich přijíždí čím dál míň. Čas totiž nelze zastavit. Vzpomínky ale pamětníkům zůstávají.

Pětaosmdesátiletá Drahoslava Sudolská přijela na tryznu z Doks. „Jezdíme každý rok. Byla jsem u toho, když se v roce 1946 Národní památník otevíral, takže už je to pro mě taková tradice,“ říká drobná prošedivělá paní.

Přímo v Terezíně za války nikoho neměla: „V Litoměřicích byl tatínek ve věznici. Rodiče byli zatčeni v roce 1942, devět měsíců čekali na rozsudek a postrkovali je po různých koncentračních táborech. Tatínek skončil na Mírově, odkud se po válce vrátil velice těžce nemocný tuberkulózou a brzy zemřel.“

Přímý vztah k Terezínu má Libuše Dostálová z Hradce Králové. „V Terezíně byl zavřený můj otec. Celá rodina jsme také političtí vězni. Když sem do Terezína tatínek po válce znovu přišel, říkal, že nikdo si už nedokázal představit, jak hrozné to tu bylo: hygienické podmínky, hlad, zima,“ vzpomíná.

Podle paní Dostálové je nutné Terezín stále připomínat. Mladí lidé se totiž už k utrpení lidí v koncentračních táborech stavějí lhostejně.

Spustit audio
autor: Miroslav Zimmer