Obětem trestných činů může jako první pomoci policejní psycholog

„Policie má k dispozici tým pomoci obětem trestných činů a mimořádných událostí. A jinak během běžného výkonu služby je tu také policejní psycholog, na kdykoli kdokoli může obrátit s tím, že má tady např. ženu po znásilnění nebo týranou ženu nebo byla sebevražda a je třeba to úmrtí sdělit rodině,“ vysvětluje Štréblová.

Můžete popsat nějaký konkrétní příklad pro lepší představu?

„Když vezmu třeba úmrtí, ať už jde o sebevraždu, při dopravní nehodě nebo z přirozených příčin. Jestliže jsme přizváni ke spolupráci, tak nejdříve musíme sesbírat veškeré informace - co se stalo, kde a jak se to stalo a podobně, než dorazíme do té rodiny. Pak dojde k samotnému sdělení toho, co se stalo. Musí to být krátké, jasné, stručné. Potom poskytnout prostor pro reakci, přistupujeme na jejich tempo zpracování informací. Poskytujeme informace o tom, jak zajistit své bezpečí, nezůstávat sám, koho můžeme zkontaktovat, ev. je někam odvézt: Co se bude dít, co dělá policie za úkony, jak dlouho to asi potrvá, jestli bude nařízená pitva.“

Setkala jste se už s člověkem, u kterého bylo trauma tak velké, že nechtěl o ničem mluvit?

„Ustrnulé reakce nebo reakce typu popření jako "Vy jste se spletli, vždyť ráno odešel a nechal tady tašku, odpoledne jsme domluveni, že někam vyrazíme“ samozřejmě existují, jsme na ně připraveni a máme s nimi zkušenost. V tom případě se snažíme najít v té rodině jiného "styčného důstojníka", někoho kdo drží a na kterého se můžeme obrátit. S ním pracujeme a vysvětlujeme, co se s tím dotyčným děje, že ty emoce, které prožívá, to jak je ustrnulý, že to k tomu patří. Když jsou ty reakce hodně pasivní, musíme být trochu víc direktivní. Trochu víc toho člověka posouvat, instruovat, jasně, srozumitelně.“

Pokud je to potřeba, tak policejní psycholog také rodině předá kontakty na neziskové organizace, které pozůstalým nebo obětem můžou pomoci vyrovnat s těžkou situací.