Občas se mi točí hlava a některé cviky už nemůžu dělat, stěžuje si 93letá žena, která předcvičuje v Sokole

„Nechávají mě, asi ze soucitu, vést to úvodní rozcvičení,“ říká s úsměvem a skromně drobná dáma. „Bez tvých prostných by to nešlo,“ ujišťují ji mladší kolegyně.

„Ty naše hodiny jsou skvěle postavené. Se mnou se protáhnou, pak posilují a cvičí koordinaci. Myslím, že to máme pěkně zorganizované,“ říká paní Helena, kterou do tělocvičny jako čtyřleté děcko přivedla její maminka.

„Vždycky mě to bavilo. Byla jsem pořád někde za sportem. Můj muž byl úžasný. Říkal, abych to dělala, dokud mě to těší. A mě to těší stále.“ Dnes už špatně vidí a bez bílé hůlky nevychází. „Alespoň nevidím, jak to vořou,“ směje se.

Helena Nehasilová se sokolkami|foto: Lenka Šipošová

O rodiče přišla v koncentračním táboře. Ani tahle zkušenost jí ale životní optimismus nevzala. „Bude mi to chybět,“ říká o cvičení v sokole. „Asi pět let se mi motá hlava a doktoři nevědí proč. Kvůli tomu nemůžu dělat některé cviky,“ stěžuje si jen tak na oko. „Doma se občas ploužím, než projdu byt, trvá to. Ale v tělocvičně jsem jako politá živou vodou.“

Sokolky v Litvínově se scházejí dvakrát týdně a na svou Helenku nedají dopustit. „Je úžasná. Pořád se ptá, jestli už není na obtíž… Taková hloupost!,“ říká paní Jana Rytichová, která nám pomohla paní Helenku přesvědčit ke krátkému povídání.

Ona totiž tvrdí, že na ní není nic výjimečného. Mladší kolegyně naštěstí vědí své. Obdivují ji a uznale pokyvují hlavou. Mít v jejím věku tolik energie a životního elánu by chtěly všechny. Třeba se jim to díky cvičení pod jejím vedením splní.