O střetu civilizací a taky o jejich vznikání a zanikání

21. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Berlínská zeď

Politologie je jedna z nejmladších věd, které jsou už zároveň plně etablované a v zásadě nezpochybňované. Pro její dlouhou filosofickou tradici je také zřejmé napojení na další humanitní vědy, ale už dobrých 70 let si hledá vlastní cestu.

A tady si povšimněme těch přibližných 70 let. Tahle věda totiž vznikla v době, kdy se svět zase pustil do globálního konfliktu – ten naštěstí vešel do dějin jako studená válka. Říkám naštěstí, protože to mohla být taky pěkně horká válka.

Námořní blokáda Kuby během Karibské krize v roce 1962. Americký hlídkový letoun Lockheed Martin P-3 Orion, torpédoborec USS Barry a sovětská nákladní loď Metallurg Anosov

Jak se dívat na studenou válku

A jakpak politologie tuhle ožehavou studenou válku zhodnotila? Nebudu schválně mluvit o průběžné reflexi nejrůznějších krizí a zástupných válek a kongresů a bilaterálních schůzek. I když by to bylo nápadně stejné: stačilo by jen vyměnit jména a jsme doma... Ale zaměřím se teď na finální zhodnocení, jakési poohlédnutí se za tím vším ve chvíli, kdy studená válka skončila. Jsme tedy v první polovině 90. let a světu nově bez konkurence dominují USA. A je to jejich politologie, která takříkajíc vyplní náš civilizační prostor svým pohledem. Anebo spíš pohledy. Jsou tu totiž dvě významně odlišné pozice, jakési protilehlé extrémy téže škály.

Na jedné straně stojí Francis Fukuyama a jeho dílo „Konec dějin a poslední člověk“. To, co zní jako postapokalyptický sci-fi román, je ve skutečnosti nadšeným zvoláním na konci studené války, že vyhrál ten americký, tj. nejlepší možný model politického uspořádání, o ekonomice a etice ani nemluvě. Troufám si tvrdit, že současný vývoj pana Fukuyamu evidentně vyvrací, protože jsme v době velkého vzestupu hned několika dalších politických příběhů/diskursů/modelů... a rozhodně to nevypadá, že by se kterýkoliv z nich měl stát do budoucna tím jediným.

02566931.jpeg

Civilizace střetávající se, cirkulující

Takže se teď váha reality kloní spíše na stranu odlišného pólu. Tam stojí Samuel P. Huntington a jeho tak příznačně nazvaná kniha... ano, je to ona: „Střet civilizací“. A soudím, že to je kniha nejenže skvěle odvozená ze znalosti historie, ale zároveň s obrovským potenciálem predikce. Je to sice možná trochu pesimistické vidění světa, ale zatím se ten střet civilizací odehrává ani ne tak se železnou pravidelností, jako spíše s nekončící trvalostí. Jakési geopolitické perpetuum mobile.

Ještě před druhou světovou válkou psal Ital Pareto o cirkulaci elit – železném zákonu toho, že ti nahoře jednou padnou a vzejdou noví „ti nahoře“. Ale pořád bude to místo „nahoře“. On to uvažoval v rámci společnosti (libovolného státu) – ale ten „střet civilizací“: to je vlastně taková mezinárodní aproximace. Jednotlivé civilizace také usilují o to být nahoře. V dané éře, v daném prostoru, ale rozhodně nahoře. A jiné to chtějí taky a většinou tam chtějí být samy a z toho ta věčná cirkulace, ten neutuchající střet civilizací. A ty se v tom střetu prosazují, prosperují, a slábnou a zanikají a obnovují se... A o tom psal taky před válkou Němec Spengler a dnes o tom rád píše profesor Bárta... No a pořád je v tom ten leitmotiv civilizací. A ty civilizace, historii navzdory a kvůli historii, se už zase ženou do střetu. A ten Huntington měl, zdá se, přeci jen spíš pravdu...

autor: Adam Vidner
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.