Než se začaly kácet stromy pod Jezeřím, už nechali zmizet z map i zámek
Stáli jsme uprostřed arboreta zámku Jezeří, někdy v létě 1987. Pohled kolem byl jen pro hodně otrlé, mně se chtělo brečet. A to mě tehdejší kolega z krajských novin Pavel Koukal varoval: „Připrav se na to, že je to hodně drsné.“
Pavel patřil mezi skupinku lidí, která se snažila Jezeří, odsouzené i s unikátním arboretem k likvidaci kvůli těžbě uhlí, zachránit. A ten den se měli těžaři sejít pod Jezeřím s geology a rozhodovat, co bude dál. Arboretum už se začalo kácet. A Pavel burcoval kolegy novináře, aby byli při tom a napsali, co se s Jezeřím děje. Od začátku 70. let těžaři prosazovali, že se zbourá, a potichu z parku ukrajovali. Dokonce už Jezeří zmizelo z nově vydávaných map.
Zámek byl někde nad námi. Neviděli jsme ho pro stromy, které ještě zůstaly stát. Některé modříny, borovice, ale především buky a duby už ale těžké stroje vytahaly ze země i s kořeny. Některé tu rostly desítky, možná i stovky let a teď jejich obnažené kořeny bezmocně trčely do výšky.
Stála jsem tam skupinkou dalších lidí - těžaři, ekologové, geologové, pá novinářů, fotograf… Geolog Jan Marek, který tehdy mapoval kvůli těžbě uhlí situaci na svazích Krušných hor (hlavně jejich stabilitu), právě oponoval těžařům. Ti nám, novinářům, tvrdili, že svahy hor se stejně hýbají a i kdyby arboretum nevykáceli a zámek nezbourali, stejně časem sjede do těžební jámy pod ním a způsobí velké škody. Tak to máme napsat...
„Pokud se zachová ochranný pilíř pod zámkem, tak zůstane stát,“ pamatuji si na hlavní tehdejší argument uznávaného geologa Jana Marka. Varoval, že nejde jen o záchranu Jezeří, ale o celé Krušné hory. Že bez ochranného pilíře se svahy skutečně zhroutí, protože těžba už nahlodala úpatí Krušnohoří. Monitorovací zařízení už tehdy na řadě míst potvrzovalo pohyb. Cenné bylo, že se zámkem by se pak podařilo zachovat alespoň část unikátního arboreta, které začalo vznikat někdy v 17. století a postupně mělo rozlohu padesát hektarů. Rostly v něm tísíce stromů, některé skutečně skvosty.
Drsné fotografie zmrzačených stromových velikánů spolu s názory odborníků, kteří podpořili návrh Jana Marka na ochranný pilíř pod Jezeřím v novinách v tom roce 1987 i poté byly kapkami, které nakonec přispěly k rozhodnutí vládních elit zámek zachovat. I když místo, kde jsme tehdy s odborníky a těžaři v arboretu stáli, důl ještě stihl spolnout.
Ostatně historie Jezeří je celá velmi pohnutá. Místem, kde stojí, kdysi zřejmě prošli Keltové, Slované, pak tu stál hrad, dodnes trochu tajemný, protože se neví, kdy a kým byl založen. První zmínky jsou z půlky 14. století.
Jezeří měnilo majitele, bylo přestavováno, dobýváno vojáky, několikrát v průběhu doby vyhořelo. V 18. století z něj ale opět bylo přepychové sídlo, které patřilo Lobkowiczům.
Za druhé světové války se Jezeří stalo dokonce německým vězením pro prominentní osobnosti, hlavně zajaté francouzské důstojníky. „Byl zde vězněn i bratr francouzského prezidenta de Gaulla,“ uvádí se v historických análech.
Po válce se zvažovalo, co s Jezeřím dál. Zámek nakonec převzala Československá lidová armáda a vojáci ho doslova vybílili - co šlo, se rozkradlo nebo zničilo. Zámek nakonec sice po řadě let převzal stát do památkové péče, jenže ta byla mizivá. Chártral dál Když jsme v onom roce 1987 z arboreta zamířili na samotné Jezeří, čekal nás stejně depresivní pohled jako na padlé stromy: ze zdí zámku ruiny, všechno zarostlé křovím, vnitřní části plné suti z padající omítky a zdiva, zatuchlina, prach a špína.
Jezeří ale stojí a vrátilo se i do map. Stojí a vzpamatovává se.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
