Než doteče k ústí: Co si pamatuje voda v Ústeckém kraji

Do Ústeckého kraje se kdysi sjížděla léčit a rekreovat šlechta z celé Evropy. Symbolem zdejšího lázeňství byly Teplice, které svého času předčily návštěvností i Karlovy Vary. Léčivé a termální prameny ale nevyvěraly jen tam, byly rozeseté po celém kraji a po staletí tvořily přirozenou součást zdejší krajiny i každodenního života.

8 fotografií

Zásadní proměnu vodního režimu krajiny přinesla těžba hnědého uhlí, která se v regionu rozvíjela od konce 18. století. „Že dolování může narušit termální prameny, tušili těžaři už od začátku. V 19. století proto stanovili ochranné pásmo kolem města. Nikoho ale nenapadlo, že vliv na prameny může mít i těžba ve vzdálenějším okolí,“ vysvětluje historička zaměřená na lázeňství Pavlína Boušková.

Zmizení pramene jako začátek konce

Jedním z okamžiků, kdy se rovnováha krajiny definitivně narušila, byla nehoda na dole Döllinger. Těžba zde začala v roce 1871 a už od počátku ji provázely technické problémy. V roce 1879 se uhelná stěna náhle utrhla a do podzemí začala pronikat horká voda.

 „Tím došlo k narušení hydrogeologické rovnováhy. Nezmizely jen menší prameny, ale i samotné Pravřídlo v Teplicích. Od té doby se musí ze země čerpat,“ doplňuje Boušková.

Čtěte také

Současné ústí řeky Bíliny existuje jen 170 let. Dřív bylo jinde, prozrazuje historik

S rostoucí intenzitou průmyslu mizely z krajiny nejen prameny, ale také rybníky, mokřady a celé vodní systémy.

Jedním z největších zásahů do krajiny bylo vysušení Komořanského jezera. Rozsáhlé vodní plochy pod zámkem Jezeří postupně zanikly a oblast byla přeměněna v těžební krajinu. Dnes se zde nachází povrchový důl ČSA.

Voda se postupně stávala něčím, co bylo potřeba řídit, odvádět nebo přesouvat. V případě řeky Bíliny došlo k zásadnímu přetvoření jejího koryta, část toku byla převedena do potrubí, aby neohrožovala okolní doly. Řeka byla zároveň dlouhodobě zatížena průmyslovým znečištěním z chemických závodů.

Krajina po těžbě

Dnes těžba v Ústeckém kraji končí a krajina se postupně mění. Jedním z hlavních nástrojů proměny je tzv. hydrická rekultivace; zatápění bývalých hnědouhelných lomů, obnova mokřadů a zadržování vody v krajině.

„Kdybych měl říct, jak to tu bude vypadat za 50 let, tak odhaduji, že se Mostecká pánev promění v krajinu jezer. Nic jiného se s těmi jámami vlastně dělat nedá,“ říká ekolog Michal Porteš.

Nová jezera ale nejsou návratem k původní krajině. Jsou výsledkem dlouhodobého řízení, technických zásahů a kontroly. Voda se tak do krajiny vrací v nové podobě – regulovaná, sledovaná a udržovaná člověkem.

Jak se proměnil vztah mezi krajinou a vodou? A co všechno po sobě těžba zanechala?

Poslechněte si celý audiodokument Než doteče k ústí, který sleduje proměny krajiny podél řeky Bíliny – od historických pramenů až po současnou rekultivovanou krajinu.