Na koloběžce po Novém Zélandu: Z Thames na okraj výběžku Coromandel

Jelikož je krátce po poledni a já mám za sebou krátkou noc, bude to určitě noční příjezd. Myšlenky na neúspěch nemají šanci. První odrážení jde snadně, energicky – i s protivětrem se kvalitně peru. Prvních 30 kilometrů držím rychlost  18 za hodinu, super. Musím ale hodně přikládat do kamen. Všechno, co mám při sobě, jsem za necelé 2 hodiny snědl. Vítr je kamarád, zatím mě neshazuje do hlubokých skalnatých břehů, fouká od moře. „Všechno jednou skončí,“ uklidňuju se při jízdě proti větru. 

Každý den překonávám nějaké kopce – nejsou nekonečné, vysoké ani prudké. Občas se hecuju a do kopce se odrážím, občas jdu a tlačím, občas běžím s koloběžkou vedle sebe. Přejíždím jedno pohoří, pak druhé, třetí…

Vždy se odměním dlouhými sjezdy, výhledy na moře, stáda krav a ovcí, na skály nebo holé oblé kopce. Fascinuje mě místní stavařská tvořivost. Pozor však na škarpu, kde je, stejně jako u nás, plno odpadu. 

Jsem na 55. kilometru, síly ubývají. Chci ale pokračovat, chci to dokázat, chci tam dojet.

„Vydrž, vydrž tak dlouho, dokud to nedojedeš.“, říkám si. Slunko pomalu klesá k horizontu, vítr zesiluje. To mi značně rozhazuje morálku. Jsem zvyklý se posouvat rychlostí 18 kilometrů za hodinu, teď jedu desítkou. Matematika mě nenechává klidným, příjezd touto rychlosti očekávám po půlnoci.

Už nevím, čím se mám dostat opět do tempa. Mozek se mě snaží přesvědčit, že to mám vzdát. Že jsem unavený, že na to nemám, že to není bezpečné atd...

„Ha, a to je jako všechno?“ Provokuji odvážně vítr i  sama sebe. Po západu vítr většinou ustane, přichází klid. Nebo, přichází bouře a vítr ukazuje svojí energii. Na obloze žádný stratus.

Před sebou mám velkolepé výhledy. Zátoky s členitými plážemi. Mohutné stromy ohnuté jako víly. Skalní útesy. Farmářské usedlosti a na obloze první hvězdy.

Začíná noční jízda. Tu mám snad nejradši. Nic už mě nezastaví. Stačí se jen pohybovat. Pod čelovkou toho moc nevidím, můžu si aspoň třídit myšlenky. Tachometr ukazuje nájezd 100 kilometrů. Na konci se střídají kopce a sjezdy. Jedu opatrně, na levé straně jsou desítky metrů hluboké srázy. 

110 kilometrů je za mnou, jsem tu. Dokázal jsem to! „Byl to boj, ale bez boje není vítězství. 8 hodin čistého času na koloběžce. Plňte si své sny“.