Na koloběžce po Novém Zélandu: U jezera Taupo

Miroslav Machota: na koloběžce po Novém Zélandu

Probouzím se v jednom z mnoho campů okolo jezera Taupo a pozoruji daleké okolí. Na jihovýchod od stejnojmenného města se tyčí kopečky s bílou peřinou. Opět mě to mohutně přitahuje. Pohoří se nazývá Tongariro National Park. Chci se tam vydat!

Trasa z Taupa na Turangi vede po východním břehu, v blízkosti jezera. V mapě je cesta značená zelenou barvou, tedy rychlostní silnicí. Mapa ukazuje 55 kilometrů, dále kolem Jezera Rotoaira až do horského městečka Whakapapa je to dalších 50 kilometrů. No, sakra! Jdu do toho!

Jezero Taupo leží ve středu Severního ostrova u stejnojmenného města. Je největším jezerem na Novém Zélandu.

Má 193 kilometrů dlouhé pobřeží, hloubku až 186 metrů a rozlohu 616 km².

V porovnání s vodní nádrží Lipno je zhruba 12krát větší.

Městečko Taupo projíždím bravurně. Stihnu pobavit i několik kolemjdoucích. Dospěláckou koloběžku většina lidí vidí poprvé v životě. Nejčastější otázkou je, „To je elektrický?“, „To nemá pedály?“

Město na mě působí příjemně. Najíždím na městskou cyklostezku vedoucí kolem pláží, kolem luxusních resortů, kolem odpočinkových míst a dětských hřišť. Za několik okamžiků končí cyklostezka v křoví.

Zklamaně krčím rameny a pohlédnu na asfaltovou silnici, kde je provoz v plném proudu. Vzpomínám si na jednu z pohádek o Krtečkovi. Konkrétně tu, kde si Krteček vyrobil své autíčko a přidal se mezi ostatní velká auta.

Nerad trávím čas na silnicích, kde je hustý provoz. Mezi vodící čárou a škarpou mám 30 centimetrů. I když tu jsou dva pruhy, někteří mě vůbec nešetří a skoro mě chtějí svými zrcátky pozdravit. Na nějakou dobu raději volím přeci jen tu škarpu a zoufale nadávám.

Konečně se krajnice rozšíří, auta však jezdí stejně dominantně. A to i přesto, že tu cyklostezka vede. Vystoupal jsem na jakousi „stolovou horu“, kde mě opět vítá můj „kamarád“ protivítr.

TO JE MOJE VÝZVA

Míra se rozhodl ujet 1500 kilometrů v pěti týdnech na Novém Zélandu, a to koncem tohoto roku. Přitom chce plnit menší výzvy, jako například ujet sprintem 145km na Ninety Mile Beach, nebo zdolat několik vrcholů Nového Zélandu spolu s koloběžkou. To vše za účelem pomoci dětem, které mají mentální či fyzický hendikep.

Pomoci můžete i vy - darujte jakoukoli částku a podpořte Mírovu výzvu!

Na nekonečné rovince mé hudrování pokračuje. Nejbezpečněji jedou ti největší. A skoro kontaktně ti nejmenší. Radost mi dělá až kopec dolu k vodě, kde potkávám protijedoucí pár na kolech. Trochu se uklidňuji, jelikož jsem si už myslel, že na cyklistu nenarazím. Byl to pár z Japonska. 

Vítr a provoz končí až ve městě Turangi, kde se posilním a odkláním se od frekventované silnice. Konečně budu stoupat do hor.

Mám za sebou ale 60 kilometrů a vyčerpanou kognitivní energii, večer se přibližuje raketovou rychlosti a průměrná rychlost se snižuje.

Přepočítávám, ale nevzdávám to. Po sjezdu odbočuji k jezeru Rotoaira. Podivné místo. Místo plné života, ale přitom tak temné. Různé druhý ptáků, kachny, zajíci, labutě a nekonečné množství drobného hmyzu, který ze mě vysál snad zbytek energie. Mám toho dnes plné brýle, končím!

Spustit audio
zdroj: Tým „To je moje výzva!“

Související