Na koloběžce po Novém Zélandu: 24hodinový výzva k nejjižnějšímu místu severního ostrova

Trasu musím napasovat mezi město Palmerston North a nejjižnější bod severního ostrova Nového Zélandu. Přiznám se, že se nechci trápit 24 hodin v hornaté oblasti vedoucí podél západního pobřeží. Hory nechám na další výzvu. Dopravíme se na východní pobřeží, kde jsem schopen naplánovat trasu relativně v nížinách.

Mám za sebou už několik dálkových závodů. Vím tedy, co mohu očekávat a co budu potřebovat. Nechci to ale vnímat jako závod – bude to výlet, výzva.

Kopec s šíleně dlouhým názvem

Polovinu dne trávíme natáčením reportáže o řece Whanganui. Řeka, která má svá lidská práva. Později odpoledne se ještě musíme posunout na východní pobřeží. V průběhu cesty zjišťujeme, že se jen kousek od plánovaného startu nachází kopec, o kterém už týden Jakub mluví. Má totiž neuvěřitelně dlouhý název:

„Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipuka-kapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu“.

Vzpomínám na svůj maturitní sloh, psal jsem o Milešovce. Kdybych psal o tomto 305 metrů vysokém kopci ležícím u Mangaorapa a Porangahau, jižně od Waipukurau, mezi Hastingsem a Dannvirke v jižní části Hawke´s Bay na Novém Zélandu, stačilo by jeho název zmínit 5krát a mezi 85písmenný název kopce vložit jen několik sloves a citoslovcí a sloh by byl hotový.

Je půlnoc a právě jsme dorazili na pomyslnou startovní čáru. Euforii a rychlé občerstvení přerušujeme nuceným odpočinkem. Budíček si nařizuji na 04:50. Nemohu však usnout. Vždy před podobným výkonem je můj spánek nekvalitní. Lehám si vedle auta pod plachtu, asi 3 metry od silnice. V noci se několikrát s úlekem probudím, to když kolem projíždí nějaké auto.

Hurá na trať!

6:00 je tady, vyrážím! Obloha je zatažená, východ slunce není vidět, trochu mrholí. Necítím se vůbec dobře. Přemýšlím, že jsem neměl start posunout až na 10:00, abychom se všichni lépe vyspali. Chtěl jsem ale začínat s východem slunce.

Kluci jsou také nevyspalí. Také to budou mít těžké. Já si pojedu neustále v tempu, ale oni musí sedět v autě, nereagovat na moje měnící se nálady, připravovat mi jídlo a pití, kontrolovat můj fyzický stav. Mají to složitější a náročnější. Kdo někdy dělal support, ví o tom jistě své.

První dvě hodiny se trápím. Počasí mě nenechává klidným, ale drží se to nahoře. Zažívám příjemný kontakt s koněm za ohradou. Jako by věděl, že potřebuji energii. Rozjíždím se a vychutnávám si to probouzení přírody.

Krávy mě doprovází podél ohrad. Zajíci přebíhají přes cestu a ptáci energicky ohlašují nový den. Stopuje mě support car, kde se o jídlo stará Jakub a za kamerou je vždy připraven Tomáš. Rád je potkávám.

Cesta ladně pokračuje směrem na jih. Vybral jsem dobrou trasu. Výjezdy jsou krátké a lehké, zvládám je vyjíždět na koloběžce. Jedu relativně v rovinatém území. Vítr je klidný, slunce se schovává a voda nepadá. Ideální počasí.

100 kilometrů máme za sebou, rybu s pečivem a brokolicí v sobě. Kluci vypadají spokojeně, jsou rádi, když se něco děje. Já mám dobrou náladu, poslouchám hudbu a tancuji na koloběžce. Vím ale, že to přijde. Tam, někde přede mnou, na mě čeká kamarádka krize. Přijde a zase odejde. Někdy je na návštěvě chvíli, někdy se jí u mě líbí déle. Průměrná rychlost je dobrá. Ranní rychlost 15 km/h, zvyšuji v dlouhodobém průměru na 18 km/h.

150 kilometrů je tu! Odpolední obloha zmodrala, slunce začalo výrazně topit. A najednou je atmosféra zajímavější. Chuť strávit zbytek odpoledne u jedné z nádherně čistých řek je velmi lákavá. Nebo si jen tak sednout k vodě a popíjet zázvorové pivo.

Krize je tady

Mám ale cíl a chci jej dokončit. Nenechám se nalákat a pokračuji v cestě. Následně přichází kamarádka krize. Propadám se v průměrné rychlosti na 10 km/h, tímto tempem tam budu za 4 hodiny.

Nakonec krizi nechávám za sebou až na 210 kilometru. Podle mapy jsem 35 kilometrů před cílem, v hlavě se něco přecvaklo a já opět jedu ve stabilním tempu 20 až 22 km/h.

Zajímavé, jak se ten lidský výkon mění. Hlava je základ! Za dvě hodiny bych mohl být v cíli. U majáku na nejjižnějším bodě Jižního ostrova Nového Zélandu.

245 kilometr, vítr zesiluje, ale mohutná chuť uvidět světlo majáku mě protlačuje kupředu. Je dávno po půlnoci a normální lidí už spí, nebo koukají na oblíbený film.

My ale nejsme normální. Chceme svým příběhem upozornit na ekonomickou situaci jedné svobodné maminky s postiženým Adámkem. Všichni tři si zasloužíme pochvalu, alespoň jedním chlazeným pivem v cíli.

„Vidím světlo, to je maják,“ křičím kamsi do tmy a větru. „Za chvíli jsme u tebe!“ Sakra, nějak se nepřibližuje. Pobřeží je klikaté a jedu proti větru snad ještě hodinu. Z hor se ozývá drsný zvuk od větru šlehající skaliska do toho se přidává zvuk vln…