Na kolech z Indie dál: Jak jsme nedošlapali do Indonésie

10. květen 2017

Sawasdee, naši milí čtenáři. Zdravíme vás z Thajska. Abyste nám mohli trochu závidět (ale hlavně nám to přát), přiznám se, že tento článek rozepisuji v malém ospalém rybářském městečku jménem Ban Phe. Jsme u moře. Ban Phe najdete asi 200 km jihovýchodně od Bangkoku. Známé mezi zahraničními i místními turisty je toto město především jako přístav, který spojuje ostrov Samed (v thajštině Ko Samed) s pevninou.

Ještě jedno přiznání. Jsme sice na cestě coby cyklisté a co jde, snažíme se „urvat“ na kole, ale sem jsme z thajské metropole dojeli autobusem. A do Bangkoku jsme jeli z Ubon Ratchathani (asi 600 kilometrů) nočním vlakem. Fuj, podvodníci…

Pár odstavců na vysvětlenou

Abyste nám odpustili tenhle malý podvod, zkusím nás ospravedlnit. Poslední zhruba dva měsíce v jihovýchodní Asii jsme opravdu makali, přísahám. Už od Myanmaru nás trápí vedra, na která jako Středoevropané nejsme úplně stavění. S tím, jak my se suneme na jih a jak kulminuje zdejší období sucha, teploty stoupají.

Zpočátku jsme se to snažili zvládat podle původního plánu a spát ve stanu, ale mocná příroda nás postupně donutila hodit ručník do ringu a opustit naši představu o tom, jak jsme zcela soběstační. Náš teplotní rekord v plnohodnotném cyklistickém dni (kdy jsme museli ušlapat přes 120 kilometrů v nepříjemně kopcovité krajině) je 47 stupňů Celsia.

Nad čtyřicet stupňů jsme měli asi každý cyklistický den v Thajsku i Laosu. Necyklistické dny byly samozřejmě taky extrémně teplé, ale to jsme před vedrem mohli utéct někam k větráku či klimatizaci a před sluncem se schovávali ve stínu.

Ani denní dávky kilometrů nebyly zrovna odpočinkové. Naši krátkou návštěvu Laosu jsme doslova prosvištěli v několika perných dnech, kdy denní etapy většinou čítaly hodně přes sto kilometrů. Ta nejdelší, rovinatá, měla 178 kilometrů.

Takto chvátat jsme se donutili, aby nám zbyl čas na „dovolenou“ u moře. V rurálnějších oblastech i proto, abychom našli rozumné ubytování. Naštěstí v Thajsku ani v Laosu nejsou ceny za ubytování tak trapně a nepřiměřeně vysoké jako byly v Myanmaru. A tak poslední dobou jedeme od jednoho „guesthousu“ k druhém.

I v Thajsku se najdou krásné polňačky

Pokoj s větrákem či klimatizací je zkrátka nutnost. Ve zdejších vedrech a vlhkosti, která teplo činí ještě hůř snesitelné, je stanování bohužel opravdu pasé. Věřte, že v pětatřiceti stupních v noci si ve stanu neodpočinete. Bez stanu to nejde kvůli komárům, a i tak by bylo moc teplo. A uložit se ke spánku bez sprchy jsme si poslední dobou taky nějak nedokázali představit.

Kvůli cyklisticky tak nevlídnému klimatu (v této roční době) jsme se rozhodli naše putování po jihovýchodní Asii zkrátit. Ovšem než tento kout země opustíme, chtěli jsme si užít krátký odpočinek u moře. Čtyři dny relaxu, mořské vody a absolutního odpočinku od sedla bicyklu (ten vyžadovaly především naše vedrem, osezeninami a opruzeninami ztrápené zadnice). Právě proto jsme cyklokilometry proložili kilometry nasbíranými i na jiných dopravních prostředcích. Dnes se vracíme zpátky do Bangkoku k odpočívajícím kolům, které je třeba poskládat do krabic společně s naší cestovní domácností a všechny ty předměty připravit na přesun letadlem.

Poslední cyklozážitky v Myanmaru

Z Myanmaru jsme do Thajska došlápli podle plánu, který jsem vám nastínil v minulém reportu. Krajina po cestě z Rangúnu do hraničního města Myawaddy odpovídala mým představám o typické scenérii jihovýchodní Asie – rýžová políčka, zavlažovací kanály a řeky, spíš říčky, mnohé v období sucha vyschlé.

Čím blíž k Thajsku, tím se krajina víc vlní, za políčky rostou ostré zelené kopce, podle tvaru to kdysi dávno snad byly sopky. Některé z kopců mají očividně jiný původ. Jejich tvary ztratí kónickou pravidelnost a v místech, kde bujná a houževnatá flóra odhalí svůj neprodyšný závoj, objeví se krásně členité vápencové skály, po nichž se jako šedočerní hadi plazí nakapané krápníky. V jiném klimatu by to byly úchvatné terény pro skalní lezení.

Čím více na východ, tím častěji ustoupí pole kaučukovým plantážím. Na jedné občerstvovací zastávce se nám dokonce dostalo i spontánní exkurze do malé výrobny přírodního kaučuku (viz kvíz, který proběhl na našich facebookových stránkách, bohužel bez velkého ohlasu).

Těsně před hraničním přechodem Myawaddy – Mae Sot (nejfrekventovanější přechod mezi Myanmarem a Thajskem) kopce zhoustnou a spojí se ve val, který je třeba přejet napříč. Poslední stoupání k hranici bylo příkré, dlouhé a rozpálené neúprosnými slunečními paprsky. Bez špetky stínu. Místní zemědělci navíc právě vypalovali porost podél cesty. Teplota ještě stoupla.

V jednom úseku vytrvalého a nepříjemně prudkého stoupání nás černý a štiplavý kouř nenechal ani nadechnout. Zakyselili jsme se, přehřáli a bylo nám z toho všeho na zvracení. Před kouřem ani sluncem nebylo kam se schovat. Museli jsme slézt z kol, tlačit (jen tak stát by bylo horší) a doufat, že se zvedne alespoň lehká bríza a pohne vzduchem jakýmkoli směrem. Po několika protrpěných stovkách metrů jsme ve stínu osamoceného přístřešku v poli u silnice rozdýchali nevolnost a mohli jet dál.

Rýžová pole a ostré kopce. Myanmar

Po stoupání dříve nebo později přijde klesání. To je pravidlo, kterým se naštěstí můžeme vždycky konejšit. A tak druhá půlka posledního úseku cesty k hranici byla odměnou za tu první. Dlouhý krásný sjezd po hladkém asfaltu, kdy rychlost rozproudila okolní vzduch a přinesla alespoň částečnou úlevu od vedra, byla krásným závěrem cyklopoutě po Myanmaru.

Jedeme na východ a zároveň na „Západ“ aneb Severní Thajsko

Thajsko je stále klasifikováno jako rozvojová země. V žebříčku zemí seřazených podle tzv. indexu lidského rozvoje (na rozdíl od HDP je tento ukazatel vypočítáván na základě kritérií, které ukazují na reálnou kvalitu života v dané zemi) je Thajsko na 87. místě, Česká republika na 28.

Co nás i přes tento fakt okamžitě po překročení hranice překvapilo (pro naši nevědomost), byly viditelné projevy značné ekonomické síly Thajského království. Jako bychom byli skokem zpátky v Evropě. Skvělé silnice, spousta obchodů se vším možným, velká auta – nejčastěji jsou k vidění velké a silné pick-upy. Zřejmě však náš údiv nad vším tím „přepychem“ způsobil dlouhý čas strávený v mnohem chudších rozvojových zemích.

Předpokládám, že i v Thajsku platí geografická univerzálie o bohatším severu a chudším (lépe snad rurálnějším) jihu. Nemůžeme soudit, na jih jsme se kvůli teplu nevydali. Viděli jsme sever a nejjižněji dojeli do Bangkoku, respektive o něco jižněji k moři do Ban Phe v regionu Rayong. Jen tam jsme se náhodou prošli po jistém sousedství, které opravdu místy působilo jako ze třetího světa.

Na naší cestě jsme navštívili regionální centra Chiang Mai (kde jsme se kvůli zádrhelu s výzbrojí zdrželi nad plán dlouho), Nan (jednodenní odpočinek) a Ubon Ratchathani (část odpoledne před odjezdem vlaku). Všechna větší města v nás budila dojem prosperity a čilé ekonomické aktivity. Překvapivě často jsme pozorovali jevy, které si spojujeme spíše se Západem. Nestřídmý konzum, nedostatek pohybu a dopady těchto neduhů na společnost (obezita).

Amerika už je zase za rohem

Zuzka, která má zkušenost z pobytu ve Spojených státech, přirovnávala některé prvky zdejšího městského života k tomu americkému. Říkala doslova, že „k Americe je to odsud už přece zase o něco blíž.“

Všichni tu jezdí autem nebo na skútru; infrastruktura pro pěší vlastně neexistuje. Lidi rádi a hromadně navštěvují nákupní centra a fast foody. Po své denní dávce konzumu opět motorizovaní zamíří zpět do svých domovů. Ty jsou v Thajsku určitě skromnější a menší než ty americké. Snad to není úplně takové, ale nám se zde situace snad po dlouhodobé konzumní abstinenci takto jevila.

K Americe velmi zřetelně odkazuje síť obchodů s potravinami s názvem 7/11 (Seven Eleven), která má původ právě v Novém světě. Je to typ obchodů, jaké u nás neznáme. Za oceánem jim říkají convenience stores, což by se dalo přeložit jako „praktické obchody“. Jsou podobné večerkám, mají otevřeno 24 hodin, a ačkoli je jejich sortiment oproti samoobsluhám, jak je známe u nás, omezený – např. ovoce a zeleninu kromě předražených banánů a nakládaného manga zde nenajdete, je v nich k mání vše potřebné pro každodenní „přežití“ a rychlé ukojení hladu.

Typickým sortimentem convenience storů je convenience food („praktické jídlo“). To jsou hotové pokrmy určené pouze k ohřátí v mikrovlnné troubě, sendviče, které stačí rozpéct a instantní nudlové polévky. Těchto pokrmů je tu k mání celá škála.

Zbyněk a thajský Team America

Vše vám v obchodě po zaplacení připraví. Jídlo v mikrovlnce ohřejí, sendviče rozpečou a nudle si do kelímku zalijete horkou vodou z várnice sami. K snídani si připravíte instantní kávu nebo čaj a zakousnete třeba sendvič s tuňákem a kukuřicí nebo s náplní ze sladkého bramboru. Ke každému instantnímu pokrmu dostanete u kasy automaticky plastový příbor a k jakémukoli nápoji brčko, celý nákup skončí v igelitových taškách. (My po nákupu vše nepotřebné svědomitě vraceli obsluze, často ale v odpadcích před obchodem vidíte brčka nevybalená z ochranného obalu i nepoužité plastové příbory.)

Ve Státech jsem nebyl, a tak bylo pro mě setkání s tímto fenoménem zcela nové. Když nebylo zbytí, i my se několikrát uchýlili k této instantní formě stravování. Sympatické nám to ale není – je to zvláštní svět na jedno použití, který produkuje hromady plastových talířků, kelímků, příborů, obalů a chvátá neznámo kam v doprovodu bzučení a cinkání mikrovlnek.

Divný svět, živený snad pohodlností a leností – zvlášť vzhledem k tomu, jak levné, rozmanité a chutné jídlo je k mání od pouličních prodejců (kteří si ovšem s plasty a udržitelným rozvojem hlavu taky nelámou), je s podivem, že se v Thajsku tomuto fenoménu tak daří. Je však pravda, že stánky s jídlem nepotkáte všude, kdežto obchody 7/11 jsme našli v každém menším městečku nebo i větší vesnici.

Další thajské postřehy. Doprava

Asi je pravda, že počet automobilů v poměru k počtu obyvatel je v Thajsku stále o dost menší než v rozvinutých ekonomikách. Z praktických důvodů dávají mnozí před autem přednost motorkám a skútrům. Ty jsou samozřejmě i ekonomicky dostupnější. Jsou to zřejmě méně majetní Thajci, kteří pak používají skútry jako plnohodnotný rodinný dopravní prostředek – na motorkách jezdí tátové i mámy se svými ratolestmi, často i celé rodiny (až dvě děti a oba rodiče) a ještě k tomu zvládají vézt nákup.

Taky není neobvyklé (ačkoli převážně v místech s lehčím provozem), že se na motorkách prohánějí samy děti odhadem tak od deseti let, možná mladší – mnohokrát nás opravdu zarazil fyzický zjev dětí (chlapců i dívek), které kolem nás snad ze zábavy prosvištěly nebezpečně blízko. U nás se takoví usmrkanci teprve učí jezdit na kole, říkali jsme si. Je ovšem pravda, že lidé se nám tady zpravidla jeví mladší, než ve skutečnosti jsou.

Veřejná doprava, jak ji známe v Česku, ve městech (která jsme projeli) neexistuje. Výjimkou je Bangkok, kde jezdí metro, autobusy i lodě. V rámci centra metropole fungují autobusové linky, které přepravují cestující zdarma. V některých větších městech zřejmě funkci autobusů suplují hromadné taxíky pohybující se po stálé trase, ne nepodobné středoasijským maršrutkám. Naskočíte, zaplatíte jednotnou cenu a vyskočíte, kde potřebujete. Jen tady to nejsou dodávky, ale pick-upy se dvěma lavicemi po obou stranách korby. My je viděli v Chiang Mai, ale předpokládám, že jezdí i jinde.

Thajsko a cyklistika

Na kole se v Thajsku jezdí hojně, většinou čistě pro sport a zábavu. Jako dopravního prostředku se tu bicyklu využívá spíš na vesnicích, pakliže neleží v kopcovitém terénu. Asi to bude zdejším klimatem a také skvělými silnicemi, že se cyklistika mezi Thajci těší značné oblibě. I díky tomu není obtížné sehnat ve velkých městech náhradní díly a odbornou pomoc, je-li zapotřebí. To byla oproti zemím, kterými jsme dosud jeli, výrazně pozitivní změna.

Cykloturistika a dálková cyklistika je v Thajsku mnohem populárnější než u nás. Z naší zkušenosti se zdá, že mnozí Thajci rádi putují po Thajsku i okolních státech jihovýchodní Asie na kolech. Nákladnější výlety pro ty majetnější pak představují túry například po Taiwanu či Jižní Koreji. Existuje tu jakási komunita dálkových cyklistů, která je početná a živě komunikuje na sociálních sítích.

Velmi atraktivní je Thajsko jako destinace pro cykloturisty ze Západu. Cykloturista tu najde skvěle rozvinutou infrastrukturu, levné jídlo a ubytování i dostupnou technickou pomoc. Klima je zřejmě pro cyklistiku také ideální, ale musíte přijet v jinou roční dobu, než se to povedlo nám. Myslím, že ideální sezóna bude od listopadu do únoru. Kdybychom jeli někdy znovu „jen“ na výlet po jihovýchodní Asii, jeli bychom nalehko, bez stanu, bez vaření, se dvěma páry šortek a dvěma tričky. V takovém pojetí si to tady člověk musí náramně užít.

I v ráji jídla občas muselo dojít na instantní menu. Večeře

Thajsko a jídlo

Thajské jídlo je kapitola sama o sobě. Nebo spíš celý román. Není divu – thajská kuchyně má jméno po celém světě a těší se velké oblibě. Jsou to především pouliční stánky s jídlem, které mají své nezaměnitelné kouzlo a přitahují mnohé zahraniční turisty.

Úžasným fenoménem (nejen) z hlediska gastroturistiky je tzv. night market („večerní trh“) a walking street („korzo“, většinou také večerní; jindy běžná ulice jen uzavřená pro dopravu). Tyto „atrakce“ se někde konají pouze v určitý den, jinde pravidelně každý den v danou hodinu.

Mám za to, že za zrodem večerních trhů v Thajsku stojí zdejší tropické klima. Jít nakupovat a korzovat večer, kdy už není tak nesnesitelné teplo, je jistě praktičtější. A navíc večerní trhy a korza nejsou primárně o nakupování věcí, ale o jídle. A to se rovněž konzumuje lépe při mírnější teplotě.

Na večerních trzích a „walking streets“ je vždy k vidění plejáda stánků různých velikostí a různě sofistikovaných, ve kterých se vaří, smaží, griluje či mixuje ovoce. Jinde se prodávají studené saláty z papáje nebo předem připravené dobroty jako třeba různé rýžové a kokosové sladkosti, nakrájené kousky manga s „lepkavou“ rýží (sticky rice) a kokosovým mlékem či rozmanité ovoce nachystané ke konzumaci.

Je toho vždy tolik, že nevíte, co dřív ochutnat, a tak jen chodíte od stánku ke stánku a nakonec zjistíte, že už je konec a že ty grilované banány a sladké brambory už nemají, ten skvěle vypadající Pad Thai (smažené nudle) taky už došel, a tak rychle spěcháte do míst, kde si pamatujete stánek, který se vám napoprvé tolik líbil. Naštěstí ani vlastně nemáte hlad, neboť už jste po cestě vypili nejméně tři ledové koktejly z všelijakého ovoce.

Jak jsem se dočetl i doslechl, mnozí lidé cestují do Thajska právě kvůli jídlu a přírodní krásy, památky či jiné turistické atrakce jsou pro ně jen doplňkovou zábavou. Pro zevrubnější exkurzi po thajské kuchyni vás raději odkážu na početné zasvěcenější zdroje jak na internetu, tak v knižních podobách.

Pro nás stravování v Thajsku v běžných cyklistických dnech stálo na těchto pilířích: nudle v různých podobách – vařené i smažené, smažená rýže se zeleninou, vejce, tofu. Tento základ pak v místech s čilejší kulinářskou aktivitou nebo ve městech s večerními trhy doplňovala široká paleta nejrůznějších pochoutek, o kterých jsem referoval výše. Bohužel byly i dny, kdy jsme se vyskytli dál od center civilizace a byli rádi za instantní nudle a horkou vodu, v lepším případě za instantní menu z convenience storu.

Na skok do Laosu

Už asi v polovině naší cesty Myanmarem jsme po několika totálně propocených dnech naznali, že v jihovýchodní Asii nezvládneme strávit mnoho času, a opustili předběžný kvazi plán došlapat přes Malajsii do Indonésie. Říkali jsme si ale, že ještě alespoň něco málo z tohoto regionu musíme „ochutnat“.

Rozhodli jsme se proto z Thajska vyrazit severním směrem a nakouknout do Laosu. Zuzka vymyslela zajímavou exkurzi asi na dva týdny zahrnující plavbu lodí po řece Mekong. Tuto variantu nám překazila laoská byrokracie. Nedaleko od hranic s Laosem ve městě Nan jsme se od místních dozvěděli, že přes námi zvolený přechod (Huai Kon) laoská strana obvykle nepouští cyklisty.

V hotelu nám řekli, že asi před týdnem se jeden cyklista od hranic musel vrátit. Záleží prý zřejmě na štěstí a libovůli úředníků, někomu se přejet podaří. My jsme ochotu Laoských celníků nechtěli zkoušet, protože jsme věděli, že se budeme muset po návštěvě Laosu do Thajska vrátit. Už jsme měli koupenou letenku z Bangkoku. Kdyby nás na laoské straně otočili, museli bychom opět projít thajským imigračním úřadem a přišli o možnost bezplatného návratu do země po návštěvě Laosu (bezplatně lze do Thajska vstoupit dvakrát v kalendářním roce na dobu 30 dní).

Napjaté vyčkávání na příchod nového roku v hlavním městě Laosu

Rozhodli jsme se z Nanu opět zamířit na jih a podél Mekongu, který tvoří přírodní hranici, dojet k největšímu thajsko-laoskému přechodu blízko laoského hlavního města Vientiane. Tento přechod je známý jako Friendship Bridge nr. 1 (Most přátelství č. 1). Tato „zajížďka“ k hranici nás zpočátku stála ještě spoustu sil v krutých vedrech a nepříjemně strmých kopcích. Úleva nastala, když jsme došlapali k Mekongu. Podél řeky už jsme svištěli jako vítr a pohyb na kole nás alespoň částečně chladil.

Zářné zítřky a bageta k snídani

Při přechodu z Thajska do Laosu jsme měli pocity protichůdné oproti těm z barmsko–thajské hranice. Směrem do Laosu jsme udělali opět pomyslný krok zpátky proti ekonomickému vývoji. Kvalita silnic se zhoršila, ubylo aut a značkových obchodů.

Naši krátkou návštěvu Laosu jsme zahájili třídenním pobytem v hlavním městě Vientiane. Především jsme si potřebovali odpočinout od cyklistiky v nesnesitelném vedru. Města v jihovýchodní Asii se nám nezdají nijak urbanisticky přitažlivá a sama o sobě nás zvlášť neoslovují.

Buddhistické chrámy a kláštery jsou působivé, ale my už jich viděli tolik, že se nám trochu slévají. Kromě nich obvykle zdejší města nenabízejí žádné architektonické zajímavosti (z pohledu neznalého Evropana). Obecně jsme ve městech celého regionu jihovýchodní Asie často postrádali jakékoli výraznější (třeba historické) centrum nebo příjemný park.

Vientiane prý láká zahraniční turisty, především západní, svým specifickým géniem loci, za kterým stojí odkaz francouzské koloniální minulosti míchající se s mladší komunistickou historií a současností. Nám ani jedno nepřipadalo nijak výrazné. Ano, jsou tu k mání bagety a croissanty, což je v tomto regionu opravdu velmi unikátní, a rádoby francouzské kavárny. Taky je tu několik budov připomínajících východoevropské či středoasijské bašty komunismu.

Na radnici je nápis mairie a územně správní celek na cedulích označují jako prefecture. Na nás ovšem tato melanž, jež v reálu není obzvlášť citelná, nepůsobila velmi výraznou atmosférou. Co se týče projevů komunistické kultury, jsme asi přece jen výrazně otrkaní. A o francouzské kavárně máme jiné představy (ve Francii jsme oba byli).

Sympatická nám byla především velikost laoské metropole. V Thajsku by to bylo běžné regionální město. A tak jsme si alespoň řádně odpočinuli, neboť nebylo náročné vyhodnotit veškeré dostupné možnosti doplňování kalorií, jak eufemisticky říkáme tomu, že se potřebujeme pořádně „nacpat“. To se s přibývajícími kilometry na naší cestě stalo naší primární městskou aktivitou. Najít si stánek s milou obsluhou, kde dělají poctivé ovocné koktejly za dobrou cenu, a místo, kam zajít na nudle byly ty nejdůležitější mise.

Centrum Vientiane jsme si samozřejmě prošlápli, ale ani tady jsme nic výrazně zajímavého neobjevili. Jak jsem několikrát naznačil nejen v tomto článku, nejsme žádní náruživí památkáři. Města nás lákají spíše pro svoji živou, aktivní kulturu, pro svoji specifickou atmosféru. Jako místa, kde lze nahlédnout, jak zde lidé žijí. Máme rádi tržiště a hlavní třídy s čilým ruchem, nádraží vlaková a autobusová; rádi sledujeme obrázky všednodenního života. Čím je ale město větší, tím víc (především mě) unavuje. A po jistém čase se začneme opět těšit na odlehlá místa a klid a krásy přírody.

Laoský Nový rok ve znamení vody

Při naší návštěvě Vientiane probíhaly zuřivé přípravy na oslavy zdejšího Nového roku. Změna cifry v letopočtu se tady stejně jako v Thajsku slaví tři dny a hlavní zábavou je polévání kolemjdoucích a kolemjedoucích vodou. Před obchody, bary a restauracemi se začaly objevovat nafukovací bazénky plné vody. Oficiálně oslavy ještě nezačaly, ale místní už často během dne popíjeli a především děti využívaly toho, že vás mohou beztrestně postříkat vodní pistolí nebo na vás chrstnout vodu z kyblíku.

Byl čas opustit „nebezpečné“ město s velkou koncentrací slavících. Doufali jsme, že na vesnicích to nebude s vodou tak strašné. To jsme se ale spletli. Následující tři dny, kdy jsme sledovali tok mocného Mekongu na laoské straně, jsme trnuli pokaždé, když jsme se blížili k nějaké vesnici nebo městu.

Vyhlídky na zářné zítřky. Vientiane, Laos

Minimálně na začátku a na konci každého sídelního celku stála „hlídka“, která byla připravená vás pořádně zráchat. Ne že by bylo ve zdejších vedrech nepříjemné nechat se ošplýchat pěti litry vody z kýble, ale když v tom člověk musí sedět a šlapat celý den na kole, je to trochu jiné. Naštěstí jsme brzy pochopili, že většina slavičů upustí od pořádného polití, když je pěkně gesty poprosíte a obloukem objedete. Pak nás často jen symbolicky postříkali. Nejhorší byly děti, které občas nedbaly našich proseb.

Ve znamení kličkování a uhýbání před proudy vody, někdy pro větší zábavu obarvené potravinářskými barvivy, jsme došlapali do Savanakhetu. To je velmi příjemné postkoloniální město na Mekongu, ve kterém je koloniální dědictví v architektuře ještě hodně patrné. Tam při našem nočním příjezdu ve světu čelovek novoroční oslavy kulminovaly.

Rychle jsme si našli ubytování a snažili se být neviditelní, když jsme vyrazili na večeři. Město tepalo, „vodní hlídky“ polévaly vodou z hadice vše, co se hnulo. Mokří lidé jezdili sem a tam na skútrech i na korbách pick-upů. Z jedoucích pick-upů se často také valily litry vody v jakýchsi pomyslných vodních bitvách mezi jedoucími a stacionárními stanovišti. Do všeho doslova řvala hudba z různých restaurací i reprosoustav rozmístěných jen tak na ulicích. Bylo to působivé, ale občas to vypadalo dost nebezpečně. Především když si jeden uvědomil, že většina řidičů musí být pod vlivem alkoholu. Na motocyklistech to rozhodně bylo často znát.

Když jsme ráno vyrazili na snídani a obchůzku centra, oddechli jsme si, že už je po všem. Město bylo ospalé a jevilo jasné známky proběhnuvšího běsnění oslav. My si našli pěkné místo, kde se podávala snídaně, a v klidu si vychutnali teplou rozpečenou bagetu plněnou nastrouhanou papájou a vejcem a kávu připravenou na zdejší způsob (podobný přípravě kávy v džezvě). A tak po mírném zklamání z Vientiane vylepšil Savanakhet v našich očích tuto krátkou a intenzivní laoskou epizodu.

Zpátky do Thajska na „dovolenou“

Ze Savanakhetu už to šlo rychle. Plán byl užít si dovolenou u moře. Vrátili jsme se přes Most přátelství s pořadovým číslem 2 (Friendship Bridge nr.2) do Thajska a za dva dny nakládali kola do nočního vlaku směr Bangkok. Tam jsme rychle zařídili vše potřebné pro náš další postup a vyrazili vstříc zaslouženému odpočinku.

A kam že vedou pomyslné stopy našich bicyklů dál? To se dozvíte už záhy na našich facebookových stránkách!

autor: ZigZagCycling
Spustit audio