Na kolech „letem světem“: Od kimči přes suši až k pljeskavici

23. srpen 2017

Naše cyklopouť křížem krážem zelenomodrou planetou spěje vytrvale ke svému začátku. Záměrně používám slovo začátek, neboť se vracíme do bodu, ze kterého jsme vyjeli a kde jsme poprvé šlápli do pedálů plně naloženého kola. Rovněž nehodláme přemýšlet o našem návratu jako o konci, nýbrž jako o novém začátku.

Abychom nic neuspěchali, plánujeme cestu po naší rodné hroudě a jejím přilehlém okolí (Slovensko) proložit drobnými re-aklimatizačními zastávkami. Od cyklostezky podél Labe bychom k našemu domovu na Klíši měli vyšlápnout někdy v prvním zářijovém týdnu.

Místo pedálů ploutve v Chorvatsku

Teď jsme od domoviny ovšem ještě relativně daleko. Užíváme si aktivní odpočinek od cyklistiky, hodně plaveme a taky poznáváme krajinu pod mořskou hladinou u malého istrijského ostrůvku jménem Fratarski otok nedaleko města Pula. V pohybu nám teď nepomáhají pedály bicyklu – vyměnili jsme je dočasně za potápěčské ploutve.

Zuzka už malý potapěčský „řidičák“ vlastní delší dobu. Já se odsud na další cestu vydám bohatší o mnohé nové zkušenosti, zážitky i vědomosti. A stejně jako Zuzka budu na pomyslné potápěčské klopě nosit první hvězdu. Za bezproblémové entré do vodního světa a skvělý výcvik musím poděkovat obojživelníkovi Michalu Doktorovi ze Slavonic v jižních Čechách.

V Chorvatsku, jak jistě mnozí víte, se jí výtečné karbanátky, kterým tady říkají hezky poeticky pljeskavica. Protože jídlo je pro nás cyklisty důležité, má vždy své místo v našich povídáních (to jste bezpochyby zaznamenali). Tentokrát jsem si dovolil názvy pokrmů nadepsat celý článek. To jen na vysvětlenou, abyste pod titulkem nehledali nic moc hlubokomyslného.

Nicméně od pljeskavice si vás nyní dovolím ještě skokem vzít do míst, kde jsem se s vámi rozloučil v poslední reportáži. Taky krátce nastíním, kde jsme zanechali otisky našich pneumatik na naší cestě z Thajska až sem.

Krajina protkaná cyklostezkami a prodchnutá slušností

Kávička a sváča v convenience storu (Korea)

Před neúprosnými vedry a vlhkostí jihovýchodní Asie jsme se rozhodli utéct na doporučení našich kamarádů cyklonomádů ze Švýcarska dál na východ a především na sever – do Jižní Koreje. V Bangkoku jsme tedy naše ocelové stroje a naši cestovní domácnost poskládali do krabic a přeletěli do Seoulu, respektive na přilehlé letiště v Incheonu.

Ze západního pobřeží jsme z Incheonu vyrazili přes obrovskou a supermoderní metropoli Seoul na samý severovýchod země – dokud nás nezastavily varovné cedule a ostnaté dráty – a odtud zahájili naši cestu po Koreji. Chtěli jsme se podívat i do tzv. demilitarizační zóny lemující hranici mezi Severní a Jižní Koreou, ale na bicyklech nám vstup do ní nebyl dovolen. Po předchozí registraci je možné toto pásmo navštívit pouze motorovým vozidlem. Jižní Korea je celkem malá země a my viděli její velkou část, když jsme ji projeli od severu na jih částečně podél východního pobřeží a částečně hornatým vnitrozemím.

Kromě základních poznatků o geografii a historii Koreje jsme o tomto asijském tygrovi, jedné z technologicky nejvyspělejších zemí světa, neměli nijak výrazné povědomí. Korejská kultura a naturel jejích obyvatel, dost izolovaných od zbytku světa, pro nás byla vlastně velká neznámá, jež na sebe brala tvar jistých předtuch a stereotypů obestírajících tento kout světa (východní Asie) jako celek.

Do Koreje? Na kole a se stanem!

Jakožto cyklocestovatelé jsme si naše vědomosti mezi prvními doplnili o informaci o tom, že Korea je země se snad nejhustší sítí cyklostezek na světě. Tento fakt nám dával velkou naději, že šlapání po Koreji by mohlo být s ohledem na malý kontakt s automobilovou dopravou výrazně pohodlnější než v jiných vyspělých zemích.

Cyklostezky byly opravdu příjemným překvapením. Jejich kvalita, hustota i zázemí je nesrovnatelné s tím, co jsme dosud poznali. Korea je díky nim ideální destinací pro cykloturisty, kteří se nechtějí prát s těžkým terénem nebo se nechat otravovat auty a ostatními dopravními prostředky, se kterými je nutné většinou sdílet obyčejné silnice.

Ke komfortu dálkového cyklisty výrazně přispívají i další faktory – krásné parky, bezpříkladně čisté a moderní veřejné toalety a možnost kempovat (nevím, zda s oficiálním požehnáním, každopádně však empiricky ověřená) v jakémkoli velkém městě v parcích a podél řek. Tím zcela odpadá nutnost utrácet za ubytování a pošetřit tak na jiné výdaje či si cestu prodloužit. Nejen cyklista, ale každý cestovatel pak ocení neuvěřitelnou slušnost a vstřícnost Korejců (minimálně směrem k cizincům).

Pardon, ale pořádáme tady turnaj v kroketu

Své poslední tvrzení musím podložit drobnou historkou a jedním příkladem za všechny. Po příjemně strávené noci v jednom městském parku nás ráno probudily neznámé zvuky, takové kovové cinkání, a drobný šelest provázený šepotem v korejštině. Náš stan stál mezi altánkem a hřištěm.

Když jsem vykoukl ze stanu, abych zjistil, co se děje, udivilo mě, jaké množství lidí se kolem nás pohybuje. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal a identifikoval zdroj kovově znějícího cinkotu. Přicházel z hřiště, které bylo nalevo od našeho stanu. Byly to údery kroketovou palicí do kovových koulí. Hráči kroketu se očividně zahřívali a rozehrávali. Další lidé v okolí našeho noclehu stavěli různé prodejní stánky, altánek po naší pravici se proměňoval v organizační stan, kde později probíhala registrace soutěžících, jiní se věnovali instalaci reprosoustavy.

Tento ranní výjev, který jsme se Zuzkou v naší rozespalosti chvíli nechápavě sledovali s hlavami vystrčenými ze stanu, připomínal mraveniště s velmi čilou aktivitou. My jsme se nacházeli v samém centru dění a mohlo by se zdát, že náš stan je jakési velitelství, odkud vše řídíme. Všichni pracující, kterým jsme evidentně překáželi, nás opatrně a tiše obcházeli, když nosili lavice, zboží nebo natahovali elektrické kabely.

Po chvíli tichého údivu nás z pozorování vyrušil hlavní organizátor nadcházející události. Sklonil se k nám a slušnou angličtinou se nám omluvil! za vyrušení a vysvětlil nám, že se zde chystá kroketový turnaj. My jsme jen zvládli vykoktat, že se moc omlouváme a urychleně uvolníme prostor. Načež nás onen mladý muž ujistil, že není až tak spěch, že turnaj začíná až za hodinu.

Společenská vyspělost Koreje koliduje s jejím ekonomickým i technologickým rozvojem. V Koreji je pro našince tudíž relativně draho, cenová hladina by se asi dala přirovnat k některým zemím západní Evropy jako třeba Francie či Švýcarsko.

Výrazně drahé, k naší velké nelibosti, bylo ovoce a zelenina a potraviny obecně. Co se naopak nakoupit rozhodně vyplatí, je elektronika, která je zde v porovnání s Evropou levná (my si vylepšili naši cestovatelskou výbavu o fotoaparát z druhé ruky). Kvůli vysokým cenám jsme nenavštívili žádnou restauraci, ale s několika typickými pokrmy korejské kuchyně jsme se mohli seznámit při našem pobytu u jednoho mladého páru cyklocestovatelů z předměstí Seoulu.

Kimči? To se jí...

Jak jsme tušili, jednou z hlavních potravin v Koreji je rýže. Často ji Korejci jedí i třikrát denně. Kromě rýže, kterou někdy nahrazují nebo doplňují nudle, se na stole skoro vždy objevují sušené mořské řasy. K rýži či nudlím Korejci jedí maso (všechny druhy), nejčastěji vařené se zeleninou.

Oblíbené jsou samozřejmě ryby, na pobřeží nás překvapilo obrovské množství restaurací připravujících především čerstvé kraby, které ještě živé vystavují ve velkých akváriích. Nejtypičtějším prvkem korejské kuchyně, který provází každé jídlo, je tzv. kimči. Jako příloha se různé druhy kimči servírují v malých miskách. Jde o fermentované zelí různě ochucené kořením a podle množství přidaného chilli více či méně pálivé.

K našemu překvapení Korejci skoro nepijí čaj. Obvyklý je nápoj (kterému v angličtině čaj říkají) z různých druhů obilovin. Ten se podává většinou vychlazený.

Od asijského tygra dál za vycházejícím sluncem

Přístavní město Otaru na ostrově Hokkaidó

Ačkoli nám byla Korea velmi sympatická a naše cestovatelská zkušenost z ní jen pozitivní, jistý aspekt korejské kultury nám byl trochu cizí. Korea, především ve městech, na nás byla příliš moderní, nová, bez jakékoli patiny. Tato převažující podoba současné Koreje je důsledkem faktu, že Korejci díky obrovské píli a cílevědomosti pozvedli svoji zemi za jedinou generaci z chudé rozvojové ekonomiky na jeden z nejvyspělejších států a technologickou velmoc světa.

Koreu jsme opustili na jejím samém jihu, v přístavním městě Busan. Tam jsme se nalodili na trajekt a na druhý den dopluli na japonský ostrov Honšú do města Osaka. Stejně jako v Koreji jsme náš pobyt v Japonsku zahájili „aklimatizačním“ pobytem u místní rodiny. V Sakai, městě jízdního kola (sídlí zde známá firma Shimano a mají tu krásné muzeum věnované historii i současnosti bicyklu v jeho rozličných podobách) se nás ujala paní Emi Kubo.

Emi se svým mužem Kojim před patnácti lety projela během tří let na kole snad celý svět. Emi a Koji byli první dálkoví cyklisté, kteří si v rozhovoru s námi živě vybavovali návštěvu Česka a Slovenska. Paní Emi pak ze svého deníku – s naší nadšenou podporou – vyvodila, že projeli i naším městem! (Ústí se v deníku přímo neobjevilo, ale záznam popisoval cestu z Drážďan do Děčína, kde si cyklisté dali oběd a pivo.)

Můj první dojem z Japonska, který jsem nabyl po cestě z Osaky do Sakai, byl ovlivněn zmíněným pocitem, že v Koreji je vše nové. Japonsko, ačkoli rovněž moderní a technologicky vyspělé, na nás dýchlo těžce popsatelným smyslem pro tradici a historii.

Korea se zdála místy až sterilně čistá a uniformní. V Japonsku nebylo vůbec tolik výškových budov (výjimkou jsou samozřejmě centra velkých měst a především pak Tokio, které při pohledu svrchu působí jako moře mrakodrapů). Viděli jsme spoustu malých domků, které se mačkají jeden na druhý, tak trochu ledabyle roztroušených podél úzkých uliček.

Zahrady jako součást domova

Skoro každý domek měl u sebe alespoň drobnou známku zeleně – trávník, stromek či květinový záhonek. V rurálnějších oblastech bylo kolem obydlí místa na zeleň více. Pochopili jsme, že tradiční japonská zahrada není jen jakousi výstavní formou úpravy zeleně. Japonská zahrada je živá a organická součást bydlení. Je to prostor, který vás na první pohled vábí a láká k tomu, abyste v něm trávili čas, odpočívali, rozjímali.

Z japonského lesa

Zahradám v Japonsku často dominuje borovice upravená a naohýbaná do libých tvarů tak, jak to známe z jejích zakrslých variant, bonsají. Dalšími typickými prvky výsadby jsou bambusy či třešně. Někde je jehličnatých stromů vícero druhů. Všechny jsou upravené do působivých křivek a podob.

Čím se ocitáme dál od měst, tím se zvětšuje životní prostor i prostor zahrady. Tam, kde je dostatek místa, objeví se i malé jezírko, ozdobné kameny, mechové plochy a různé květiny. Celé je to poskládané do velmi estetické kompozice, jež zároveň vyzařuje jakousi uklidňující energii.

My pokaždé měli nutkání do takové zahrady (častěji spíš zahrádky) vniknout, uložit se na mechové lože do stínu borovicové větve a tiše kontemplovat při poslechu žabího kvákání linoucího se od jezírka. Nikdy jsme ovšem nebyli tak drzí, když u domu nikdo nebyl, ani dost odvážní, abychom si domluvili s paní či panem domácím tu možnost. Ačkoli při pohledu zpět si myslím, že Japonci se svou typicky slušnou a ochotnou povahou by nám rozhodně návštěvu své zahrady neodepřeli.

Nahřát svaly a kosti v onsenu

Další místo, které nás volalo k návštěvě pokaždé, když jsme projížděli v jeho blízkosti, byl tzv. onsen. Onseny jsou tradiční japonské veřejné koupele. Slovo onsen rovněž znamená horký (termální) pramen, kterých je v Japonsku díky velké vulkanické aktivitě obrovské množství, a tak skoro každá vesnice má svoje veřejné lázně.

Onseny jsou od nepaměti součástí japonské kultury a Japonci je dodnes hojně využívají. Většinou se jedná o zařízení podobná našim saunám, a tedy zpoplatněná. Takové onseny často obsahují několik bazénků s vodou různé teploty či s perličkovou koupelí a téměř pokaždé i bazének venkovní. Mimoto jsou nedílnou součástí vnitřních onsenů sprchové koutky umístěné většinou podél stěny a vybavené stoličkami, neboť u umývání se zde sedí. V každém takovém koutku je na zdi rovněž zrcadlo a je vybaven sprchovým gelem a šampónem.

Některé onseny obsahují i suchou saunu nebo páru, které ovšem nejsou jejich tradiční součástí. Převlékárny jsou vždy vybaveny větráky, takže člověk dobře oschne, aniž by se musel vydatně utírat ručníkem. Kromě toho je k mání i několik fénů na vlasy a obvykle také osobní váha, masážní podložka pro masáž chodidel a někdy rovněž tělové a obličejové krémy či vatové tampony (neboli, jak Zuzka říká, šťouchy do uší). Řekněte sami, není to pro potulného cyklistu ideální místo pro relax a osobní hygienu?

Z přírodního onsenu

Přestože ceny služeb i zboží jsou v Japonsku obecně dost vysoké, onseny zrovna patří k těm málo povyražením, které si lze dopřávat relativně hojně. V porovnání s podobnými službami (wellness?) u nás i jinde v Evropě, jsou velmi levné.

Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsme po Japonsku cestovali, bylo po večerech ještě dost chladno, rádi jsme se po náročných cyklistických dnech odměňovali návštěvami těchto lázní. Vzhledem k tomu, že jsme ani jednou (stejně jako v Koreji) nespali v žádném ubytovacím zařízení, zvyšovaly onseny výrazně náš komfort. Studená sprcha z umyvadla na veřejných záchodech, které jsou v Japonsku i v Koreji neuvěřitelně čisté a vybavené, nám sice vždy udělala velkou a dostatečnou službu, ale požitek z návštěvy lázní byl k nezaplacení.

Dvakrát jsme také měli to štěstí, že jsme potkali osneny čistě venkovní, volně přístupné. Ty se nacházejí spíše výše v horách. K jednomu takovému onsenu jsme museli celý den šlapat do opravdu vydatných kopců. Tyto přírodní lázně jsou samozřejmě prosty jakéhokoli výše popsaného komfortu. O to lepší jsou ale scenérie, kterými je možné se kochat při rochnění v termální koupeli.

Japonsko očima milovníků přírody

Z japonských ostrovů jsme navštívili pouze Honšú a Hokkaidó. Hokkaidó, nejsevernější z ostrovů, je relativně řídce obydlené, a jeho krajina tudíž znatelně „divočejší“. Je zde množství krásných bujných lesů a rozsáhlých přírodních prostranství. Ovšem i krajina a příroda na Honšú pro nás byla milým překvapením, které opravilo naši představu o přelidněném a megalopolemi přeplněném Japonsku.

Kromě krajiny a přírody, bezproblémového kempování, onsenů, ohleduplných řidičů a skvělých toalet nás v Japonsku velmi těšil kontakt s místními lidmi. Japonci jsou velmi slušní, kultivovaní a ochotní lidé. Je to jistě důsledek vychování a součást mentality a slušné a srdečné chování například prodavaček v obchodě nemusí vždy vycházet upřímně od srdce (ačkoli se vždy zdálo, že tomu tak je). Každopádně je potěšením s takto jednajícími lidmi přicházet do styku.

Jíme hůlkami

Ani v Japonsku jsme nejedli v restauracích, a tak o tamní gastronomii nemůžeme podat žádnou obsáhlejší zprávu. Jelikož já miluji suši, neodpustili jsme si návštěvu typického suši baru, ve kterém sedíte před běžícím pásem, na němž z otevřené kuchyně přijíždějí další a další rozmanité druhy suši a vy si dle chuti a libosti berete. Zelený čaj, wasabi a nakládaný zázvor je k dispozici zdarma. Při odchodu vám jen spočítají talířky, které se cenově liší podle barev.

Když se nechce vařit, lze se v Japonsku levně najíst v tzv. „convenience storech“ (o těch už jsem psal v reportáži z Thajska). Jsou hojně rozmístěné podél silnic, a to často i v malých městech či vesnicích. Instantních nudlí jsme v těchto obchodech snědli dost. Velmi jsme si také oblíbili „onigiri“, typický japonský snack. Je to trojúhelníček rýže plněný například tuňákem s majonézou, masem nebo zeleninou a zabalený do mořské řasy.

Peníze ubývají, otáčíme řídítka na západ

V albánských kopcích

Na naší cestě jsme dospěli k mnohým důležitým uvědoměním a zjištěním týkajících se nás samých a našich existencí. Jak nepřepočítávat délku pohybu volným časoprostorem na peníze jsme zatím nezjistili.

Jsme lapeni, peníze potřebujeme a ony docházejí. Možnost doplňovat prostředky někde na cestě jsme zamítli pro naše přetrvávající přesvědčení, že rodina a blízcí jsou v našich životech důležití a my nechceme žít příliš daleko, bez možnosti častějšího kontaktu s nimi. Stýská se. A tak jsme na cestě domů. Za našimi rodinami, za blízkými, za kamarády lidskými i zvířecími. Za našimi kořeny.

Když jsme pocítili, že se nachýlil čas této naší cesty a dospěl čas na cestu jinou, rozhodli jsme se, že zakoupíme letenku z Tokia do Istanbulu. Istanbul navrhla Zuzka jakožto nejvýchodnější místo v Evropě, kam lze z Tokia jednoduše doletět. To aby ten návrat nebyl příliš rychlý a my neutrpěli nebezpečný kulturní šok.

Z Istanbulu jsme nyní na cestě domů, jak jinak, opět na byciklu. Nehodláme si cestu nijak „ulehčovat“ a jsme přesvědčeni, že pokud nás nezastaví neřešitelný zádrhel, dopravíme se pěkně zpátky na začátek svými silami. Cestování na kole je úžasné a stále nás to baví.

Z Istanbulu do chorvatské Puly vedla naše cesta přes Řecko, Makedonii, Kosovo, Albánii, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu. V té naší malé Evropě už ty státy letí jak na běžícím pásu.

O tom, jak jsme dojeli k našim vrátkům, vám ještě napíšu v posledním díle tohoto seriálu. Pěkný zbytek léta za CikCakCyklotým přeje Zbyněk

autor: ZigZagCycling
Spustit audio