Na kolech do Indie: Pozdrav od ukrajinského slaného „multi-Mácháče“

22. červen 2016

Hlásíme se s námořnickým „Aloha!“ z městečka Solotvino na ukrajinsko-rumunské hranici. Zcela náhodou jsme zjistili, že jsme se ocitli v ukrajinské prázdninové destinaci.

Za všechno mohla náhoda. Vrátili jsme se totiž k mapě města poté, co jsme nemohli najít správnou cestu k hraničnímu přechodu, a zastavila nás závora neoddělující dva státy, nýbrž bránící ve vstupu do jakéhosi bývalého dolu.

U mapy Solotvina jsme pak potkali Rumuna, který nás poslal ke zdejším „jezerům“, že prý je to moc pěkné. Jelikož nás trápila slabost způsobená jakýmsi úpalem, rozhodli jsme se, že se k nim podíváme.

Odpočinek v rytmu východoslovanského popu

Na pohled aktuální mapa, nesoucí i znak EU, ukazovala v místech kolem vody i piktogramy značící ubytování. Tak jsme si řekli, že si poprvé za nějakou tu hřivnu dopřejeme střechu nad hlavou, řádně si odpočineme a dáme se trochu do kupy.

To, co se nám vyjevilo na místě, kde měla být dle rumunského chlapíka „jezera“, zhola nekorespondovalo s naší představou. Otevřel se před námi nevkusný komplex ubytovacích zařízení ve srubovém stylu, chatek, tanečních parketů pod pergolami a několika slaných „kaluží“ velikosti zahradních bazénků. To vše prodchnuté kouřem a vůní z grilovaných šašliků a tepající v rytmu jakýchsi východoslovanských popových casio-samohrajek.

Ukrajinské prázdninové letovisko u rumunských hranic

Jeden z oplocených srubů s grilem, slanou kaluží, plážičkou, barem a naštěstí bez tanečního parketu nás zastavil v postupu, neboť u něj zkrátka skončila cesta. Než jsme s těžkými koly stačili udělat otočku o 180 stupňů, vybafla na nás srubová matróna kyprých tvarů. „Što vám nada? Nada vám komnaty?“ vybafla na nás. Rezignovali jsme a řekli si, že s úpalem dál nejedeme a nechali se lapit.

Odpočinek proběhl, ačkoliv jsme se museli obrnit proti zmíněnému zvuku, který nelze nazvat hudbou, a zavřít uši až do pozdních nočních hodin. V dřevěné chajdaloupce, kde jsme dostali pokoj pod střechou, bylo navíc dost horko. Ještě že navečer přišla vydatná bouřka a trochu se ochladilo.

Z Banské Bystrice na ukrajinsko-rumunskou hranici

A jak jsme se vlastně dostali z Banské Bystrice až sem? Vše šlo celkem hladce. Po zastávce u kamarádů v Banské Bystrici, kde jsme se nakonec zdrželi dva dny, jsme si došlapali přes krásné Zbojnické sedlo do Betliaru pro další skvělý azyl u velmi pohostinných lidí, které jsme vůbec neznali. Jen před více než čtyřiceti lety se Zuzky maminka potkala v nemocnici s paní, která se o nás nyní starala jako vlastní babička. A taky chtěla, abychom se tak cítili, jako u “babky s dědkom”.

Řádně jsme doplnili tukové zásoby (až jsme to těžce snášeli) a vyrazili pro další horská sedla a krásné přírodní scenérie. Přes Slovenský Kras do Moldavy nad Bobravou, dál na Zemplínské Teplice kolem krásného hradu Slanec a pak k ukrajinské hranici v Ubľe.

Sváča ve Volovtsi

Večer před překročením hranice jsme si v obci Podhoroď dali pivo a v krčmě se nás ujal děda, že prý je hloupost stavět stan a dovedl si nás domů. Ráno nám jeho paní umíchala domácí vajíčka a jeli jsme konečně na Ukrajinu!

Ukrajina smutná, šedivá

Ukrajina splnila očekávání, která jsme měli po návštěvě jiných výrazně postkomunistických republik. Potěmkinovy vesnice, navoněná bída a velmi, velmi levně. Hodně nesmyslných opuštěných betonových staveb, spousta odpadků… A hlavně všude vodka, následky jejíž hojné konzumace jsou viditelné na zdejší mužské populaci.

Příroda v Karpatech je krásná, ale nikdo si jí tu neváží. Koločava má jistě už své zlaté období za sebou a další vzestup je v nedohlednu. Žádný odkaz klasika české literatury tu patrný není. Jeho socha stojí zapomenutá na školním dvoře. Nikola Šuhaj tu má sochy dvě. A pak je zde skanzen, který jsme neměli chuť navštívit, ale třeba by příjemně překvapil.

Místo piva je lepší dát si na Ukrajině na žízeň kvas. Zdejší soljanka nebo boršč jednoho postaví na nohy, sýry mají lepší na Slovensku, i my je máme lepší. K čaji jsou super Sušky ‒ tak se sušenky přímo jmenují.

Městečko Synevyr, asi 12 kilometrů od Koločavy

Když sjedeme z hor, Ukrajina už nám přijde nevlídná. Lidé všelijací, ne však moc příjemní (na první kontakt). V nížině ukrutné vedro střídající se s vydatnými bouřkami. Stan často stavíme promoklí. Jsme stále vlhcí, mokří, zpocení.

Report jsme začali psát ještě na Ukrajině, dnes jej dopisujeme už pod rumunskými horami. Velmi příjemná změna! Ceny jsou tu jako u nás. Cítíme se nějak líp ‒ ne ale díky těm cenám ovšem.

Ujeto máme něco přes 1 500 kilometrů. Je pozdě, jedeme hledat místo na stan... Tak zas příště!

autoři: Zbyněk Michal , Zuzana Wurstová
Spustit audio