Na kolech do Indie: Katja, Mirek a „nejvyšší silnice světa“

11. duben 2017

Už jsme sice v Thajsku, pořád vám ale dlužíme pár řádek z našeho himálajského dobrodružství. Tak se pohodlně usaďte a čtěte... “Jsme v Lehu. Po sněhu tady není ani památky. Naše obavy, že tu zapadáme a nebudeme se odsud moci dostat, byly naštěstí plané.”

Při příjezdu do města se nám stala opravdu groteskní historka. V závěrečném stoupání jsem zastavil při krajnici, abych počkal na Zuzku. Za několik okamžiků kousek přede mnou rychle zastavil minibus, ze kterého na mě kdosi zavolal mým jménem. Dost mě to vylekalo, jen co je pravda.

Po chvilce se ovšem otevřely dveře minibusu a z nich směrem ke mně a k dojíždějící Zuzce přispěchal můj soused z ulice. Byl s kamarády v Ladakhu trekkovat a zrovna se vraceli do Lehu, odkud druhý den odlétali do Dillí a pak domů. Ještě ten večer jsme se s Jirkou Šmídem a ostatními členy české party milovníků hor potkali na večeři a také na pololegální lahvové pivo (nad cizinci tu v restauracích zavírají oko, ale láhev piva nesmí stát na stole, nýbrž musí být schovaná pod ním).

V Lehu jsme se ubytovali v příjemném, levném a na indické poměry nezvykle čistém penzionku na severovýchodním okraji města. K dispozici tu máme malebnou zahradu plnou jabloní se skvělými jablky. Všude kolem jsou krásné kopce a hory. Mnohé z nich zdobí buddhistické stupy a kláštery. Skvělé místo k odpočinku a rozjímání.

Zůstaneme čtyři dny. Čtyři dny na regeneraci a na rozmyšlení, co dál. Pojedeme odsud na kole do problematického Šrínagaru zužovaného etnicko-nábožensky motivovanými nepokoji, nebo se vydáme na „výlet“ do vedlejšího údolí a pak se vrátíme stejnou cestou do Manali? Vzhledem k měsíčním indickým vízům musíme vybrat právě jednu z variant.

Následující dva dny odpočíváme, chodíme na procházky do města a jíme všelijaké indické dobroty, abychom nabrali sílu na další výškové metry, které nás čekají, ať už se odsud vydáme kamkoli. Sledujeme anglicky psané noviny a ptáme se místních, jak se jim jeví bezpečnostní situace v Kašmíru.

Internet tady bohužel moc nefunguje. Zkoušíme místní cyber café, ale dva ze tří pokusů jsou neúspěšné. Od obsluhy se dvakrát dozvíme, že do Lehu opět „nedorazil“ internet. Když už máme do třetice štěstí a internet funguje, využíváme naši chvilku on-line na komunikaci s blízkými. Z novin se dočítáme, že ve městě Šrínagar je v platnosti stanné právo a zákaz vycházení po setmění. Místní nás od cesty do Kašmíru zrazují.

Další setkání jako z pohádky

Třetí den v Lehu. Při návratu z jednoho z našich krátkých cyklovýletů po přilehlém okolí narazíme na zdejším náměstí na vizuálně velmi výrazný pár – na typ lidí, kteří vyčnívají z jakéhokoli davu. Oba jsou vysocí a tencí a k jejich výšce přispívají objemné turbany z evidentně dlouhatánských dredů. On má navíc velmi dlouhé a košaté vousy. Oba září pronikavým úsměvem. Jakmile zaregistrují naše kola opřená o výklad obchodu s potravinami a dají si dohromady, že ti dva, co sedí naproti na lavičce a ládují se místním sladkým pečivem, jsou majitelé oněch bicyklů, zamíří k nám.

Ona nás osloví angličtinou nerodilé mluvčí. „Ahoj! Vy jste taky cyklisti,“ ptá se. Okamžitě se dáme do řeči a za chvíli už jsme domluvení na společnou večeři. K našemu překvapení zjišťujeme, že Katja je ze Slovinska a její partner Mirek, který vypadá jako indický svatý muž (rozhodně ne jako Severočech), pochází z Chomutova. Už podruhé v pouhých třech dnech se nám potvrzuje známé rčení, že „svět je malý a o náhody v něm není nouze“.

S Katjou a Mirkem je nemožné okamžitě se nesblížit. Jsou to nanejvýš otevření lidé praktikující nomádský způsob života. Posledních čtrnáct let brázdí tuto planetu na dvoustopých nemotorových vozidlech.

Nastoupený oddíl. Vzhůru do Nubra Valley

Mirek tahá za kolem vozík, na kterém mají naloženou především svou pojízdnou šperkařskou dílnu. Jsou doma všude a nikde dlouho, a tak jim to evidentně vyhovuje. Pro nás jsou nevyčerpatelnou pokladnicí cyklocestovatelských zkušeností a tipů. Mají pro nás spoustu praktických rad a poskytují nám několik cenných kontaktů.

Čtvrtý den v Lehu. Opět máme rande s Katjou a Mirkem, tentokrát na čaj u nich v hotelovém pokoji. Zase dlouho klábosíme a záhy se domlouváme, že spolu vyrazíme na výšlap do údolí Nubra Valley. Díky Katje a Mirkovi je mnohem jednodušší rozhodnout se, co dál.

Máme chuť s nimi strávit nějaký čas na kolech, a tak jedeme do Nubry a problematický Kašmír si necháváme na příště. Bohužel se budeme muset kvůli nedostatku času odpojit a udělat o něco kratší kolečko. Katja s Mirkem mají delší indická víza, a tak je netlačí žádné datum. Domlouváme společný cíl: horké prameny v údolí řeky Nubra. Rychle si vyřizujeme (nebo spíš kupujeme) týdenní povolení k pohybu v příhraniční oblasti, tzv. Inner Line Permit. Zítra můžeme opět směle šlápnout do pedálů.

Do údolí Nubra Valley

Naše cesta do vedlejšího údolí začíná celodenním výšlapem do průsmyku Khardung La. Toto horské sedlo je v Guinessově knize rekordů mylně zapsáno jako nejvýše položená silnice na světě, kterou je možné přejet motorovým vozidlem.

Nadmořská výška průsmyku (uvedená i na patníku na vrcholu průsmyku) má být 18380 stop, což je asi 5602 metrů. To jsou čísla zřejmě udaná indickými staviteli silnic v příhraničních horských oblastech, v našich článcích již zmíněnými BRO (Border Roads Organization). Indové rádi soutěží a mají velkou oblibu v dosahování všemožných rekordů, zřejmě proto si ona čísla trochu upravili. Několikerá nezávisle provedená měření uvádí výšku 5359 m n. m.

Projet si „nejvyšší silnici světa“ na kole zní sice lákavě, ale naštěstí nás více než rekordy motivují zážitky a horská krajina, a tak jsme se do Khardung La těšili i po zjištění, že se nás Indové zase jednou snažili napálit.

Z Lehu vyrážíme dost pozdě. Mirko a Katja jsou ještě větší pohodáři než my. S radostí vítáme, že to jednou nejsme my, na koho se čeká. Stoupání do sedla si budeme muset rozložit. S Katjou a Mirkem se domlouváme, že zakempujeme asi 14 kilometrů pod průsmykem v místě, kde je checkpost a policejní stanice, a tudíž i zdroj vody. Zatím nejprudší úsek cesty jsme si dali hned jako rozcvičku při výjezdu z města. Silnice je ve výborném stavu. Po odpočinku se nám šlape dobře, užíváme si výhledy na Leh, nikam nespěcháme. Pravidelně stavíme, zobeme oříšky a jádra meruněk a popíjíme teplý čaj z termosky, kterým nás obšťastňuje Míra.

Tam míříme

Jen lehce unavení po prvním zahřívacím dnu postupně všichni čtyři došlapeme na smluvené místo a rozbíjíme dvoustanový tábor na rovné ploše před nefunkčním obchůdkem kousek od cesty. Ještě než se ubytujeme, musíme se „odprezentovat“ na checkpostu naproti přes silnici. Prokazujeme se pasem a platným Inner Line Permitem. Na oplátku nám strážci zákona poskytnou vodu ze svých zásob.

Užíváme si společenský večer a hromadně vaříme. To my se Zuzkou vítáme, neboť s nelibostí zjišťujeme, že náš rozbitý vařič už nadobro vypověděl službu. Bez možnosti uvařit si na vařiči našich kamarádů bychom byli bez teplého jídla, což by tady v horách bylo značně nepříjemné. Po večeři ještě chvíli klábosíme, ale brzy utíkáme před silným větrem do svých textilních domovů.

Ráno všichni čtyři pomalu vystrkujeme růžky ze stanů, neboť je ještě dost zima a trvá dlouho, než do zužujícího se údolí zasvítí slunko. Katja je první na nohou a záhy se díky ní na náš kemp „snáší tulácký ráno“. Odkudsi z hloubi svých zavazadel vyndává (k našemu nemalému úžasu) miniaturní cestovní kytárku, aby nás potěšila krásnými melodiemi písní Boba Dylana (bratři Nedvědi se naštěstí ve Slovinsku neproslavili). Zpíváme si, snídáme, balíme a cesta do sedla, kterou z našeho stanoviště celkem dobře vidíme, se najednou nezdá tak dlouhá jako včera.

Za pár okamžiků se nám ovšem opět mění perspektiva. Ze sedla bicyklu se to do sedla hory zdá zase o něco dál, ke všemu záhy mizí z cesty asfalt. Náš čtyřčlenný peloton se postupně trhá, každý jedeme tempem, které nás nejméně unavuje. Katja a Mirek mají o dost těžší bagáž (přestože Míra nechal v Lehu odstavený vozík), a tak musí trochu zvolnit. Domlouváme se, že pojedeme podle svého rytmu a počkáme na vrcholu průsmyku. Jak stoupá nadmořská výška, je stále těžší řádně okysličovat svaly. Povrch silnice se horší a sklon přitvrzuje. Posledních pár kilometrů je to zápas s každým výškovým metrem. Zůza opět trochu bojuje s dýcháním, a tak jí lehce pomáhám tažením na lavinové šňůře. Radost z dosažení vrcholu je vždycky přímo úměrná vynaloženému úsilí. Tentokrát je opravdu veliká.

V sedle se, jako vždy, fotíme. Máme čas, tak vylezeme na kopec suti nad průsmykem ověšený modlitebními praporky, abychom se rozhlédli do krajiny. Rozhodně nejsme zklamaní, že nestojíme na opravdu nejvyšší silnici světa. Okolní scenérie jsou znovu tou nejlepší odměnou za dřinu na kole.

Radost na vrcholu

Je překvapivé, jak silné pocity dokáže navodit pohled do zdánlivě tak nezajímavé krajiny jakou je zdejší vysokohorská poušť. Pusté hory plné suti a kamení. A přece je v tom tolik barev a odstínů a nebe je tady modré jako nikde jinde. Člověk si uvědomuje svoji malost a zranitelnost, kdyby snad měl být vydán napospas této na první pohled neživé přírodě. A tak se vždycky stane o něco málo pokornější a pokaždé mu ten pocit vydrží o něco déle. A cítí, alespoň my to na sobě pozorujeme, že se do velkých hor chce vracet.

Mrazivý sjezd

Po naší krátké chvilce kontemplace začínáme opět poslouchat své základní potřeby a zjišťujeme, že je nám dost zima. Rychle se navlékáme do péřovek a dlouhých kalhot, protože se citelně ochlazuje a fouká ledový vítr. Čekání na Katju a Mirka si krátíme v místním krámku, kde prodávají sladký čaj s mlékem.

Naši noví kamarádi záhy také došlapou do sedla a my si s nimi ještě jednou užíváme vrcholové focení a radost. Dlouho se ale v průsmyku nezdržujeme, protože teplota rychle klesá. Všichni máme hlad, a tak se domlouváme, že se opět rozjedeme každý svým tempem a setkáme se v nejbližším restauračním zařízení. Vyrážíme k mrazivému sjezdu. Svah za sedlem je už zcela ve stínu, a tak se ve sjezdu klepeme jako osiky. V první horské dědině za sedlem se Zuzkou stavíme a v místním hostinci si objednáváme instantní nudle s vajíčkem. Doufáme, že Katja a Mirek si hostince všimnou a rovněž zde zastaví.

Na nudle bohužel čekáme poměrně dlouho, ale zrovna v momentě, kdy nám je místní obsluha staví na stůl, zahlédnu z okna, jak kolem prosviští dva cyklisté. Vybíhám ven a volám za rychle se zmenšujícími postavičkami, ale marně. Sedám na kolo a zkouším Katju a Mirka dohonit, pískám, křičím, ale ve svištícím větru nemám šanci. Asi po čtyřech kilometrech to raději vzdám a rozmrzele se otáčím k výšlapu zpátky za Zuzkou a chladnoucími nudlemi. Než se najíme a sedneme opět na kola, začíná se smrákat. Tma padá v horách rychle. Bude těžké Katju a Mirka najít, neboť oni nejspíš budou hledat nás a budou spěchat dolů údolím.

Brzy nasazujeme čelovky a sjíždíme asi 15 kilometrů do první větší vesnice. Pravděpodobnost, že ještě dnes za tmy najdeme naše kamarády se rychle zmenšuje na nulu. Obhlížíme vesnici a hledáme místo, kde bychom mohli přespat, což je ve tmě vždy dost problém. Jsou tu tři tzv. guest housy (něco jako penziony), ale nám se nechce za ubytování platit, máme svůj cestovní domek.

Trochu problém je, že si nemáme jak uvařit večeři. Nakonec se vrátíme k jednomu z „penzionů“ a prosíme, zda bychom si za drobný úplatek mohli postavit stan na zahradě. Pán, který ubytování provozuje, je velmi vstřícný, nechá nás postavit stan, a také nám poskytne čaj a teplou vodu, ze které si uděláme ovesnou kaši.

Zima ve sjezdu

Čaj a teplou vodu na kaši si vyprosíme ráno znovu, i když už rozhodně není tolik zapotřebí. S tím, jak jsme sestoupali, výrazně stoupla teplota a před silným horským slunkem se musíme schovat do stínu. Po ranním jógovém protažení a snídani rychle balíme, vyrovnáme účty s panem domácím a vyrážíme na cestu s nadějí, že někde narazíme na Katju s Mirkem.

Stále ještě klesáme. Údolí, do něhož míříme, má průměrnou nadmořskou výšku něco málo přes 3000 metrů. Silnice je jako z partesu, sklon se zmírňuje. Nemusíme skoro brzdit, ani šlapat. Krajina je nevýslovně krásná a s tím, jak svištíme dolů, rychle se nám mění. Blížíme se k řece, a tak kolem přibývá zelené barvy. Kocháme se a zároveň si užíváme neopakovatelné cyklistické zážitky. Svrchu pozorujeme řeku Shyok a její široké údolí.

Opětovné setkání

Na oběd dorazíme do vesnice Khalsar. Zastavíme se v místní dhabě a objednáme si paranthu a smaženou rýži. Přemítáme, zda jsou Katja s Mirkem před námi, nebo za námi. Netrvá to dlouho a před dhabou zastaví džíp, jehož řidič si to namíří rovnou k nám. Sdělí nám, že jede ze stejného směru jako my a že viděl naše kamarády. Jsou prý tak půl hodiny za námi.

Jsme rádi, že Katja s Mirkem byli dostatečně duchapřítomní a oslovili onoho řidiče s prosbou, aby nás informoval o jejich poloze. Cyklistů se tudy neprojíždí zrovna zástupy, a tak to měl řidič jednoduché. Těší nás, že se s kamarády brzy potkáme a dál pojedeme opět spolu. Čeká nás mírné stoupání podél řeky Nubra do vesnice Panamik, kde vyvěrají teplé prameny. Ty jsou náš dnešní cíl.

S obědem počkáme na Katju a Míru. Při jídle si vyjasňujeme, jak jsme se ztratili, hledali a nenašli, kde jsme spali my a kde oni. Vyjde najevo, že spali ve stejné vesnici, kousek dál ve směru naší cesty v jistém guest housu. Ráno jsme se Zuzkou museli vyrazit o něco dřív, a tak kamarády předjeli.

Po příjemné obědové pauze si musíme odpustit i krátkou siestu. Trávit budeme opět na kole. K vytyčenému cíli dnešní etapy to máme ještě asi 45 kilometrů do mírného stoupání. Chceme do Panamiku dorazit včas, abychom si užili koupačku v horkých pramenech a pak si udělali příjemný večer.

Zuzka v jedné z alejí

Mirek má připravenou láhev dobrého španělského červeného vína z oblasti Rioja. To je v Indii dost zázrak. Fakt, že se Míra s lahví vína vláčí přes pětitisícové sedlo (jiní by řešili každý gram) a ještě ji už od Lehu, kde ji dostal od jistého anglického lékaře, šetří na společný večer s námi, krásně a výstižně charakterizuje jeho srdečnou a vřelou osobnost. Je radost s takovými lidmi trávit čas. A tak nás se Zuzkou trochu mrzí, že se budeme muset už zítra oddělit.

Jelikož terén již není nikterak náročný, jedeme dál všichni pohromadě, navzájem na sebe čekáme, povídáme si a kocháme se přírodními krásami. Zřejmě nejpůsobivější pohled dne se nám naskytne v místě, kde můžeme pozorovat soutok řeky Shyok a Nubra. Dvě sbíhající se údolí zde tvoří obrovské V, v němž se rozprostírá rozsáhlá aluviální rovina. Bohužel nemáme fotografickou výbavu na to, abychom tento přírodní výjev zachytili a alespoň částečně vám jej zprostředkovali.

Cesta údolím řeky Nubra k horkým pramenům v Panamiku vede skrz několik malebných vesniček, místy je lemována topoly a tvoří krásnou alej, jinde je kolem cesty široko daleko jen písek a kamení, zkrátka jsme opět v poušti.

Do vesnice Panamik dorazíme i s fotografickými zastávkami včas a ještě za světla. Chvíli nám trvá, než najdeme to správné místo na okoupání. Potůčky horké vody tu stékají z okolních kopců na více místech, někde tvoří i malé tůňky, ale na cachtání to není.

Nakonec se ukáže, že ta pravá koupačka bude k mání ve zděném domku v úbočí kopce. To je ta pravá turistická atrakce. Jsou to vlastně lázně o dvou místnostech vybavených bazénky, kam je svedena teplá voda. Musíme sice zaplatit vstup, ale díky relativně pozdnímu příchodu tu jsme úplně sami. Navíc se s místními bez problémů domluvíme, že si vedle domku postavíme stany.

Pohled na řeku Shyok

Po blahodárné lázni, která prospěje našim bolavým svalům, se tedy jen přemístíme o pár metrů vedle do našeho zázemí. Se Zuzkou opět využíváme vařiče našich kamarádů. Vlastně nic moc nemusíme dělat, jen Katje dodáme naše ingredience a ona nám „ve své“ kuchyni uvaří. Tak pěkně se o nás ti dva starají. Po večeři přijde na slavnostní otevření vína. Užíváme si krásný večer pod hvězdami ve skvělé společnosti. Zítra se nám nebude tato přátelská dvojka lehce opouštět. A navíc máme naplánovaný těžký den, abychom vše stíhali, jak potřebujeme. Čeká nás přes osmdesát kilometrů opět ve velkých kopcích…

O přejezdu našeho posledního velkého sedla v Indii zase příště.

autor: ZigZagCycling
Spustit audio