Mladí fotografové vystavují v Novém Boru snímky ze svých cest po Balkánu

Po zemích Balkánského poloostrova jezdí už několik let. Podle nich je to místo plné nádherných přírodních scenérií i milých a veselých lidí.

Jaká byla poslední návštěva, pro některé Středoevropany exotického, Balkánu vzpomíná Petr Mader.

„To, co tam ti lidé prožívají a zažívají, už tady neprožíváme a nevidíme. My jsme vzali kola a jeli „na těžko“, to znamená s brašnami. Pohybovali jsme se nejen v přírodě, ale právě mezi lidmi. Měli jsme také možnost spát v rodinách. Asi jsme byli exotičtí, protože to není západní Evropa, kde je hodně cykloturistů. Často za námi přišel člověk a ptal se, jestli máme kde spát. Říkali jsme, že máme stan a že si najdeme místo. Většinou to dopadlo tak, že nás zvali k nim.“

Tímto způsobem tam poznali několik rodin ať už v Albánii, Černé Hoře, Rumunsku nebo Srbsku. Podle fotografií se zdá, že na Balkáně lidé žijí v nuzných podmínkách oproti Středoevropanům. Podle Madera to není jen dojem.

„Dojem to úplně není. Je to ale zase jen pohled a pocit, když srovnáváte to, co mají oni s tím, co máme my. Přesto dokáží být vstřícní a milí, že se rozdají. Žijí podle toho, co jim přinese ten den. Jsou spokojení s tím, co mají. Je to ale jen můj vnitřní pocit.“

Syna bych na Balkán klidně oženil

„Léto jsme byli v Srbsku, kde nás ubytovala jedna rodina. Byl jsem tam se synem a začala tam polovážná debata, že má dceru, kterou by rád provdal. Nabízel jedenáct krav a třicet hektarů, což nebylo málo. Bylo to bohatství. Když prý příští rok přijedeme a plácneme si, tak bude svatba,“ doplňuje zážitky z cest Michal Kosina.

Jak s úsměvem podotýká, klidně by si plácl. Patnáctiletý syn se ale nadšeně netvářil.

„V roce 2009 jsme spali v sedle, kde jsme měli stan. Kolem šel bača, který sváděl dolů ovce a ptal se, co děláme. Když zjistil, že tam chceme spát, zval nás dolů domů do vesnice. Tam nám nabízel nocleh. Nakonec jsme zůstali spát v tom sedle a situaci jsme vyřešili tím, že jsme večer očůrali stany. Řekli jsme si, že když to značkujeme, tak zmateme medvěda, případného útočníka. Nakonec se nic nestalo. Přírodní nebezpečí jsme nikde nakonec neviděli.“