Konec šejkova syna: Smrt krásného Valentina a poprask na Manhattanu
Před sto lety zemřela hvězda amerického němého filmu, Rudolph Valentino. Po jeho smrti vypukla jedna z prvních vln kolektivní truchlící hysterie v rámci populární kultury.
Rudolph Valentino, vlastním jménem Rodolfo Alfonso Raffaello Pierre Filibert Guglielmi di Valentina d'Antonguolla, se narodil v roce 1895 v dobře situované rodině ve městě Castellaneta v jihoitalské provincii Taranto v oblasti Apulie. V mládí bezstarostně rozhazoval rodinné peníze, a tak byl poslán do Ameriky, aby se naučil žít samostatně. Zde se díky atraktivnímu zjevu a pohybovému nadání uchytil u filmu.
Bouřlivý život „jižanského milovníka“
Během své čtrnáct let trvající kariéry natočil 36 filmů a zařadil se mezi první velké filmové hvězdy, jako byli Douglas Fairbanks, Mary Pickfordová nebo Charlie Chaplin. Valentino se stal prototypem jižanského milovníka – v Hollywoodu se tomuto typu říká latino lover. Ženy z něj šílely, muži nad ním ohrnovali nos, že je moc sladký a také zženštilý. Jeden novinář o Valentinovi dokonce nepříliš lichotivě napsal, že je růžová labutěnka.
Jako správná filmová hvězda měl Valentino bouřlivý osobní život. Navzdory vysokým příjmům byl zadlužený. Byl dvakrát ženatý, obě manželství skončila rozvodem. Kvůli druhé manželce se dokonce pokusil o sebevraždu. Rozvod s ní byl vyčerpávající, zvlášť když zároveň natáčel v náročných podmínkách arizonské pouště film Šejkův syn. Po natáčení, v srpnu 1926 se Valentino ve svém newyorském bytě zhroutil.
Valentinova nemoc a smrt
V nemocnici na Manhattanu se lékaři podle bolestí, kterými trpěl, domnívali, že má zánět slepého střeva. Jenže při operaci zjistili, že mu praskl žaludeční vřed. Od té doby se stavu, kdy se prasklý vřed projevuje jako zánět apendixu, říká Valentinova nemoc. Po operaci lékaři zjistili ještě zánět pobřišnice. O stavu krásného herce zevrubně informovaly noviny, které vydávaly zvláštní přílohy na toto téma. Do nemocnice chodily tisíce dopisů a telegramů s přáním brzkého uzdravení. Budovu obléhaly davy fanoušků, někteří se dokonce pokusili dostat do Valentinova pokoje. Nemocnice proto najala soukromého detektiva, který zbožňovanou hvězdu hlídal, v přízemí zřídila informační centrum, které fanouškům přinášelo zprávy o stavu jejich idolu a také zvýšila počet pracovníků telefonní centrály. Některé noviny tvrdily, že Valentinovi nic není, že jde jen o součást kampaně k novému filmu. Mezitím se Valentinův stav horšil. Zánětlivé procesy se rozšířily na pohrudnici a srdeční tkáň. Na to byla tehdejší medicína, která ještě nepoužívala penicilin, krátká. A tak 23. srpna 1926 opustil krásný Valentino ve věku pouhých jedenatřiceti let tento svět.
Pohřební divadlo na Manhattanu
Jeho fanoušky a zejména fanynky zachvátila davová hysterie. Někteří hercovi uctívači se za ním dobrovolně vydali na onen svět. Samotný pohřeb byl velké divadlo. V hercově pozůstalosti byly především dluhy, a tak se pohřeb zaplatil z peněz utržených při dražbě jeho osobních věcí. K pohřební kapli na Manhattanu přišlo kolem sta tisíc lidí. Otevřená rakev, které se mohli poklonit, neobsahovala skutečně Valentinovy ostatky, ale voskovou figurínu. Vznikaly nebezpečné tlačenice, docházelo k výtržnostem, rozbíjení oken a podobně, takže musela být nasazeno asi stovka policistů na koních, kteří měli co dělat, aby obnovili pořádek. Poslední Valentinova milenka, herečka Pola Negri, umístila k jeho rakvi přes tři metry dlouhou kytici lilií se svým jménem a pak ztropila hysterickou scénu, že si ji prý Valentino měl brát.
Dáma s rudou růží
Po rozloučení v kapli byla rakev odvezena do Los Angeles v Kalifornii, kde se uskutečnil druhý, skutečný pohřeb. Valentino byl uložen na hřbitově filmových hvězd, vedle studií Paramount. Klid nenalezl ani po smrti. Krom toho, že místo jeho posledního odpočinku je na hřbitově to nejnavštěvovanější, se vyrojila celá řada fám. Například, že nezemřel na prasklý vřed, ale byl otráven, smrtelně zraněn ve rvačce a podobně. Později se objevily dokonce zkazky o tom, že stále žije. K Valentinovu hrobu v den výročí jeho smrti začala pravidelně chodit záhadná dáma v černém s rudou růží, o které psaly bulvární noviny. Po deseti letech se ukázalo, že jde o reklamní trik. Nicméně tento zvyk se dodnes drží a dámou v černém je jedna filmová historička.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
