Kameny ve skalce mají směřovat špičkou dolů, upozorňuje zahradnice Zdena Vokurková
Pod pojmem skalka si představí každý něco jiného. Pro někoho je to větší květináč s bonsají. Jiný za skalku považuje celou kamennou zahradu, s jezírkem, lekníny a koi kapry.
Může mít prakticky jakýkoliv tvar i velikost. Stejně tak bývá různá i motivace pro její vytvoření. Pro jednoho je skalka čistě praktickým řešením, jak zpevnit svah nebo špatně přístupnou část pozemku, a pro jiného to může být naopak miniaturní kus přírody, místo pro osobní klid a odpočinek.
Čím je skalka starší, získává vlastní patinu a vypadá každým rokem lépe. Vlastní zkušenost má i paní Zdena Vokurková z Radimovic u Želče, která svou skalku začala budovat v roce 1981. „Bylo to v době, když jsme se nastěhovali do našeho nového domu. Podloží je ze stavby. Tvoří ho sutě, drtě, kameny vybagrované ze základů. Zemina byla taky mizerná, tu jsme vylepšovali.“
Obecně jde ale vždy o plochy umístěné spíše ve svahu nebo vlnitém terénu, tvořené převážně kameny stejného druhu, různých velikostí, které v kombinaci s rostlinami menšího vzrůstu a zakrslými druhy stromů a keřů navozují dojem horské přírody. „Kameny by správně neměly jít špičkou nahoru. Mezi ně se vysazují netřesky nebo skalničky, tak aby nebylo mokré podloží,“ vysvětluje Zdena Vokurková.
Než vysadíte skalničky, ujistěte se, že máte k dispozici vhodnou zeminu a dostatečný přístup slunce na svah. Požadavky na světlo, vlhkost a složení půdy se mohou u jednotlivých skalniček značně lišit. „Třeba levisie nesnáší mokro. Potřebuje kamenité podloží, aby voda odtékala pryč. Jinak její kořeny uhnívají,“ upozorňuje Zdena Vokurková.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
