Jsem prostě ráda, že žiju, říká dívka, která utekla hrobníkovi z lopaty

„Nějak jsem to zaspala. Říkala jsem si, že to může být ze stresu, nebo že jsem prochladla na kole při tréninku.“

Jenže druhý den ráno už se nemohla postavit. Po těle jí naskákaly červené skvrny a ztrácela cit v nohách. Tatínek ji zavezl k praktickému lékaři, následně pak do nemocnice v Duchcově a potom do nemocnice v Teplicích. Skončila v Ústí na infekčním.

„Tam už jsem upadala do bezvědomí,“ říká drobná dívka, která podle lékařů měla jen jednoprocentní šanci na přežití. Diagnóza – meningokoková meningitida.

Tři a půl měsíce byla v umělém spánku. Když se probrala, zjistila, že nemá nohy a na rukou jí chybí většina prstů. „Byla jsem pod silnými léky. Měla jsem halucinace. Nerozlišovala jsem, co je skutečnost a co sen. K úplnému vědomí jsem probírala velmi pomalu – možná i díky tomu jsem to všechno vstřebala snadněji,“ vysvětluje, jak se dokázala smířit s tím, co jí nemoc vzala.

„Život už nebude takový jako dřív. Ale jsem tu. Žiju, a to je důležité.“ Drží ji rodina a přátelé. Byli u ní, když spala. Byli u ní, když se probouzela. Jsou u ní, když se vrací zpátky do života. „Po deseti měsících jsem zase řídila auto, seděla jsem znovu na kole. Jde to pomalu, ale jde to.“

Život po nemoci

Třikrát týdně dojíždí na dialýzu. Bere si sebou učení, protože jsou před ní státnice, ke kterým se loni kvůli nemoci nedostala. „Většinou to ale jen položím na stoleček a usnu. Já to tady vždycky prospím,“ směje se mladá žena, která svůj příběh neváhá vyprávět a tím pomáhat lidem, kterým není v životě zrovna lehko.

Ona sama v sobě našla sílu a chuť žít dál – s hendikepem, s trvalými následky, ale naplno. Před nemocí sportovala a chce sportovat dál. Speciální kolo už má a cíl taky. Zúčastnit se závodu na víc než dva tisíce kilometrů.

„Je to ale štafeta. Já ujedu tak maximálně stovku,“ vysvětluje svůj nejbližší sportovní úkol. Chce se vrátit i na lyže a na běžky. K tomu bude potřebovat speciální protézy. K tomu, aby nemusela trávit tolik času v nemocnici, by zase potřebovala transplantaci ledviny.

Přesto se dokáže usmívat. Obhájila diplomovou práci a v květnu bude mít po státnicích. Plánuje, že svým spolupacientům na dialýze zkusí sebrat ovladač od televize a tak jim zatrhne sledování Soudkyně Barbary. Směje se. Dává naději. Žije.