Jiří Kolář: Črty o umění. Výtvarník experimentující v oblasti verbální i obrazové poezie hledá podstatu básnictví

26. srpen 2022

V črtách o umění se autor zabývá například poddanstvím a omezeností nebo podstatou básnictví. Úvahy a poznámky z autorových Deníků poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Čte: Rudolf Pellar
Napsal: Jiří Kolář
Režie: Petr Adler
Natočeno: 2014

Básník, výtvarník experimentující v oblasti verbální i obrazové poezie, autor koláží, roláží, muchláží a objektů (1914–2002). Vyučil se truhlářem, živil se jako pomocný dělník, závozník, hlídač; za protektorátu pracoval krátce jako truhlář, železniční dělník, číšník. Umělecky tvořil již od třicátých let – první výstavu koláží měl už v roce 1937 v pražském divadle E. F. Buriana. Jako básník debutoval roku 1941. Kolář byl jednou z určujících osobností výtvarné a literární Skupiny 42 a myšlenkově jej ovlivnil především teoretik Jindřich Chalupecký. Po válce odešel do Prahy jako nakladatelský redaktor.

Čtěte také

V roce 1950 byl ovšem propuštěn. Od té doby se protloukal coby spisovatel a překladatel ve svobodném povolání – s nucenou přestávkou v roce 1952, kdy byl uvězněn za jeden rukopisný text. Začít publikovat mohl opět v druhé polovině 50. let, kdy mu pozvolna vycházely svazky poezie, knihy pro děti i překlady. Avšak od konce 50. let Kolář postupně ztrácel přesvědčení o významové "nosnosti" slov, a téměř výlučně přešel k výtvarnému jazyku. Doma organizoval večery poezie a výstavy. Od roku 1963 začal vystavovat v USA a v západní Evropě. Od počátku 70. let, kdy byla rozmetána sazba sbírek Očitý svědek, Prométheova játra, Básně ticha, až do roku 1989 Kolář v Čechách nevydal ani jednu knihu a nebylo mu umožněno pořádat žádnou výstavu. Kolář podepsal Chartu 77.

Koncem 70. let mu režim dovolil odjet na stipendium do západního Berlína. Později využil nabídky pracovat v Paříži. Když požádal o prodloužení pobytu, úřady doma mu nevyhověly, a Jiří Kolář se nevrátil. Jeho žena Běla, s níž se oženil v roce 1949 a která jako výtvarnice pracovala především s fotografií, zůstala sama v Československu. Manžel byl v nepřítomnosti odsouzen na jeden rok a byl mu zabaven majetek. Kolář byl ovšem od roku 1984 francouzským občanem a odloučení manželů skončilo. V 90. letech se Kolářovi často vraceli do vlasti od roku 1998 se rozhodli pobývat už natrvalo v Praze.

Úryvek z článku Ludmily Vachtové: Stoletá koláž (u příležitosti nedožitých stých narozenin Jiřího Koláře, 24. září 2014, Bubínek, Revolver Revue):

„24. září bylo dusno a bezvětří, ani lísteček se nehnul, ani peříčko. (Anebo tak bylo po celý rok?) V rotisserii ve Voršilské ulici jsme zvečera slavili padesátiny Jiřího Koláře a pojedli za tím účelem mexický guláš. ‚Banket,‘ pravil iniciátor Jan Kotík. Ani si nepamatuju, zda někdo pronesl přípitek a jaký. Nehlučeli jsme, bylo nás málo, ale vína bylo dost. Josef Istler, Mikuláš Medek, Aneta Fárová – u jednoho stolu seděli lidé, jimž pravidla řevnivosti pošmodrchala stará přátelství. A mluvili spolu. Zvláštní, téměř zázrak.

Každodennost nabyla na závažnosti a odstrčila do kouta retrospektivní báchorky, bědování a perspektivní zaříkávání. Najednou nikdo nelhal, a taky se nikdo nehádal. A protože mezi námi nebylo fízlů – taky zvláštní –, nezbyl po téhle verbální epifanii žádný zápis, jen vzpomínka na vážný, opravdový rozhovor bez klábosení. Řeč nestála, večer pokračoval do noci, ale nerozcházeli jsme se až za svítání. ‚Tak to by bylo pro dnešek všecko,‘ zamával Jiří K. do taxíku a otevřel domovní branku na Vinohradech.“

autor: Jiří Vondráček
Spustit audio

Související