Jindřich Šídlo: Jak se bránit vlastnímu prezidentovi

Interview Martina Řezníčka s publicistou Janem Urbanem ve čtvrtečních Událostech, komentářích bylo výstižnou ilustrací stavu, do kterého jsme se za posledních devět let dostali.

Čtěte také

Jiří Pehe: Zemanova éra je u konce

Kancelář prezidenta republiky, což má být celkem obyčejný státní úřad poskytující běžný servis jednomu ústavnímu činiteli, se změnila v organizaci, u které jsou na místě otázky, pro který stát vlastně pracuje – nebo alespoň někteří její zaměstnanci, samozřejmě s vědomím hlavy státu. A ty otázky si nekladou pouze novináři, ale evidentně i některé bezpečnostní složky.

Bylo by jednoduché to celé svést na přímou volbu, která instituci prezidenta zdánlivě vyčlenila z normálního fungování státu. Miloš Zeman byl zcela legitimně dvakrát zvolen prezidentem, a tak měl právo přivést si na Hrad své nejbližší spolupracovníky. A v roce 2013 si málokdo uměl představit, co mohlo dokázat zrovna duo Vratislav Mynář – Martin Nejedlý. A dokonce se tehdy zdálo, že se na Hradě možná vyměnili prezidenti, ale že některé principy přežijí i mocenskou změnu.

Poučení z prezidentství Miloše Zemana

Ještě v říjnu 2013 prezident Zeman sebevědomě prohlašoval, že si jeho kancléř udělá bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné, i když to zákon nevyžaduje, nebo si on bude hledat nového kancléře. Mynář prověrku dodnes nemá a ani o ni po prvním neúspěchu u Národního bezpečnostního úřadu neusiluje, a přesto zůstává ve své funkci, která s sebou kdysi nesla jistou společenskou prestiž. Skoro to vypadá, jako by to nebyl prezident, kdo na Hradě rozhoduje.

Čtěte také

David Klimeš: Dokud se Hradu budou přidávat peníze, neumravní se

To Martin Nejedlý nikdy ani o žádnou prověrku nežádal, protože ji nepotřebuje, nechce a nikdy by ji nedostal – je to prostě jen neplacený dobrovolník s desetiletou dírou v životopise, který ve volném čase vypomáhá v kanceláři prezidenta, takže neprochází bezpečnostními procedurami běžnými v jakékoliv civilizované zemi.

Existence tohoto druhu lidí v blízkosti vrcholných politiků není nic tak výjimečného – až na to, že obvykle oficiálně nedoprovázejí prezidenty na schůzky s Vladimirem Putinem. Tato příhoda z Pekingu na jaře 2017 Nejedlého postavení kremelské spojky fakticky legitimizovala – a diplomatický pas v kapse mu musel dodat sebevědomí, že takto je to přece normální a že v Česku neexistuje síla, která by se mu odvážila postavit.

Andrej Babiš sice Mynářem s Nejedlým v soukromí pohrdal, ale ani on nedokázal dlouho řešit tuto patologickou situaci po normální linii. Až do loňského dubna si na Hradě dělali, co chtěli – a když si přišli do sněmovny pro další peníze pro rozpočet KPR, mohli si být jisti, že je bez řečí od vládnoucí „prezidentské koalice“ ANO–ČSSD–SPD–KSČM dostanou i v časech, kdy už policie obvinila šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka z údajné manipulace zakázek za čtvrt miliard. (Balák byl zatím nepravomocně odsouzen.)

Čtěte také

Reportér Kundra: Skartovací aféra Mynáře nepoloží, špatná pověst Kanceláře prezidenta ale zůstává

A tak to tady chodilo celé roky, kdy se hradní sestava úplně vymkla jakékoliv kontrole a procházelo jí cokoliv, od papalášských komedií typu zabijačky v době lockdownu až po obvinění kancléře z dotačního podvodu, což ovšem samozřejmě – řečeno s klasikem – nemělo na funkci vliv.

To všechno se dramaticky změnilo loni v dubnu, při „akci Vrbětice“, kdy byli prezident a jeho okolí premiérem Babišem a ministrem vnitra Hamáčkem postaveni před hotovou věc. Odjezd desítek ruských „diplomatů“ a rozhodnutí o tom, že do stavby nových bloků v Dukovanech nebudou připuštěny ruské a čínské firmy, sebraly Hradu základnu i smysl celého druhého prezidentského období Miloše Zemana. 

Jindřich Šídlo|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Spolu se zhoršujícím se zdravím prezidenta musela nutně na Hradě vypuknout panika, ve které se občas složitě hledají dobrá řešení – takže si ještě rádi užijete všeobecný výsměch za „omylem skartovaný dokument“, protože víte, že hrajete o mnohem víc. A koneckonců jste se předtím vy dlouhá léta také všem jen vysmívali – a vzhledem ke slabosti protivníků to dlouho vypadlo, že se s tím nedá vůbec nic dělat a že to tak bude napořád. Což je poučení, které si z celého prezidentství Miloše Zemana můžeme vzít. Abychom se nedivili i dalších deset let.

Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy