Jan Vávra: Nešťastná země, která potřebuje hrdiny
Když zemře známá osobnost nebo mediální celebrita, sluší se samozřejmě sepsat nekrolog. Patří k věci, že většina nekrologů bývá oslavná a stinné stránky nebožtíka taktně pomíjí. I když ve střízlivějších a otevřenějších společnostech – například v anglosaském světě – se ani v nekrolozích na negativní působení dotyčného nezapomíná.
Když byla oznámena tragická smrt nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, vyrojila se nejrůznější hodnocení, od obdivných až po vyloženě kritická. Časem ovšem převážily – zejména v médiích, která se hlásí k pravici a konzervativismu – vyloženě oslavné tirády.
Čtěte také
Jeden komentář stavěl Petra Kellnera vedle Václava Havla a Václava Klause, protože to byl údajně on, kdo měl spolu s nimi největší vliv na formování České republiky. Další nekrolog ho přirovnával k prvorepublikové podnikatelské hvězdě Tomáši Baťovi a označoval ho za jeho nástupce v naší době. Díky Petru Kellnerovi jsme také prý měli svého zástupce v první lize nejúspěšnějších světových podnikatelů. Byl naším Billem Gatesem nebo Stevem Jobsem.
Autoři oslavných tirád samozřejmě zapomínají nebo taktně mlčí o tom, jaká byla podstata Kellnerova podnikání. Tomáš Baťa vybudoval spoustu továren, obouval půlku světa a zůstalo po něm v podstatě celé nové město. Bill Gates nebo Steve Jobs posunuli svými nápady lidstvo do nové éry a zásadním způsobem ovlivnili naše životy.
Vytváření novodobé mytologie
Čtěte také
Po Petru Kellnerovi tady zůstala investiční společnost a konto, které zdědí jeho pozůstalí. Je samozřejmě pravdou, že financoval výzkum rakoviny a dával peníze i na různé charitativní projekty, to ale není mezi světovými boháči nic výjimečného. Jeho základní škola a gymnázium ovšem žádný charitativní projekt nebyl, platit tady školné si mohli dovolit jen opravdu majetní. Nicméně některým dětem ze sociálně slabších rodin poskytovala Kellnerova nadace stipendium.
Mnoho z uvedených přirovnání se dá do určité míry omluvit komplexy malého a ne zcela samozřejmého národa, případně fascinací skutečně bohatými lidmi. Těžko pochopitelné ale je, když novináři, kteří se rádi označují za hlídacího psa demokracie, píší oslavné tirády na obratnost nějakého podnikatele, s jakou si dokázal ochočit dva prezidenty, nebo na jeho schopnost přinutit politiky z různých politických stran, aby jednali ve prospěch jeho byznysových plánů, a ne v zájmu veřejnosti.
Přitom postavit podnikání na zákulisních dohodách s politiky není rozhodně nic, co by měli novináři adorovat. Spojit vydělávání peněz s politickým lobbingem popírá i u pravicových ideologů oblíbenou teorii o tom, že každý podnikatelský úspěch prospívá ve svém důsledku celé společnosti.
Čtěte také
Nejde teď o to, hodnotit skutečný přínos Petra Kellnera. Znepokojující je spíše naše vytrvalá snaha o vytváření vlastní novodobé mytologie. Vypadá to, jako bychom nutně potřebovali nějaké kladné hrdiny, a pokud je nemáme, musíme si je vytvořit, případně přepsat minulost tak, abychom se nějakými hrdinskými činy mohli pochlubit.
Známá hra Bertolta Brechta vypráví o tom, jak Galileo Galilei nakonec popřel své učení o obíhání Země kolem Slunce, i když věděl, že má pravdu. Ve chvíli, kdy odvolal, vykřikl jeho student: „Nešťastná je země, která nemá hrdiny.“ A Galilei mu smutně odpověděl: „Nešťastná země, která hrdiny potřebuje.“
Vymýšlet si pohádky o hrdinech je sice oblíbeným, ale zato nebezpečným způsobem, jak vytěsnit z kolektivní paměti vlastní neúspěch a selhání. Bohužel to ale ve svém důsledku žádný klid a mír v duši nepřinese, protože to vede jen k novým a novým neúspěchům.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.