Jan Vávra: Necháme si ničit krajinu?
Ve středu zablokovali v Praze dopravu zemědělci, když se dožadovali zvýšení podpory pro velké podniky. Důvodem bylo vládní rozhodnutí upravit – v souladu s politikou EU – nastavení takzvané redistributivní platby, kterou zemědělci dostávají na prvních 150 hektarů půdy.
Na další období to bude 23 procent z celkové částky určené na přímé platby. Babišova vláda, lépe řečeno ministr Toman, jehož rodina také vlastní velký agropodnik, plánovala deset procent. Malé farmy by tedy teď měly dostat o trochu více – tím poněkud narovnáváme náš způsob čerpání dotací. Zemědělské dotace jsou primárně určené na podporu života na venkově, tedy místních rodinných farem. U nás se systém zvrtnul do podpory těch největších – to je jen další důkaz o propojení byznysu a politiky. Do evropského standardu máme stále daleko, jinde platí například zastropování dotací. To je v našich podmínkách zcela nepředstavitelné.
Zemědělci vyhrožují kolapsem podniků
Čtěte také
Pražskou akci podporovala Agrární komora, která hájí zájmy velkých agrokombinátů. Proti byla Asociace soukromých zemědělců. Velkozemědělci vyhrožují kolapsem svých podniků a koncem českých potravin. Pokud by ovšem agrokombinátům šlo skutečně o české potraviny, mohly by je snadno zachránit. Stačí, když přestanou pěstovat kukuřici pro bioplynky nebo řepku, která se přimíchává do paliva. Podle údajů ministerstva zemědělství se zhruba šestina půdy využívá u nás na pěstování technických plodin, které nemají s potravinami nic společného. V ČR jsou zhruba 3 miliony hektarů orné půdy a třeba zelenina se u nás pěstuje jen asi na 15 000 hektarech. Další rezervy jsou v produkci pšenice. Podle údajů samotných zemědělců šla polovina poslední úrody pšenice na export. Nedostatek potravin kvůli dotacím tedy rozhodně nehrozí.
Rodinné farmy hospodaří většinou na půdě svých předků a v místě, kde žijí. Velké agropodniky hospodaří kromě na svých většinou na různě pronajatých pozemcích. Půdu, na které hospodaří, berou jen jako výrobní prostředek. Podle toho také naše krajina vypadá. Většina naší zemědělské půdy je ohrožena erozí. Každý rok v důsledku eroze zmizí 21 milionů tun ornice, centimetr ornice přitom vzniká v našich podmínkách desítky let. Půda není schopna zadržet vodu. Podle údajů ekologů bychom při jiném způsobu hospodaření mohli zadržet o 40 % vody více, místo toho přemýšlíme o stavění přehrad. Půda také není schopna sama plodit a zemědělci do ní musí nalévat chemická hnojiva a postřiky proti hmyzu, aby z ní něco vyrostlo. To krajinu ještě více devastuje.
Některé lokality jsou už dnes ohroženy suchem
Kvůli současnému způsobu velkoplošného zemědělského hospodaření jsou už teď některé lokality, třeba na jižní Moravě, vážně ohroženy suchem. Budeme-li takto pokračovat dále, budou se i další oblasti měnit na jakousi kulturní poušť. V ČR přitom vlastní půdu celkem asi 3 miliony lidí. Většina z nich ji pronajímá a ani přesně neví, kde ji má. Jak se k jejich majetku dotyčný zemědělec chová, je moc nezajímá. Stačilo by tedy, kdybychom se k pronájmu své půdy začali stavět podobně jako třeba k pronájmu svého bytu.
Naše krajina není jen výrobní prostředek zemědělců, který má sloužit k jejich vyššímu zisku. Je i součástí našeho dědictví. Způsob zemědělského hospodaření se tedy netýká jen zemědělců, ale nás všech. Krajina má smysl i sama o sobě. Zatím si ji bohužel necháváme ničit. Důvodů, proč to změnit co nejdříve, je přitom víc než dost.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
