Jan Vávra: Lze najít prezidenta, který bude spojovat?

Státnický rozměr hlavy státu, která sice není obdařena exekutivními pravomocemi, ale zato může ovlivňovat společnost jako mravní a morální autorita, mu zcela unikal.

Čtěte také

Čekáme na prezidenta nositele naděje, lákadlo, neutrála?

Mezi kandidáty, kteří přicházejí v úvahu, ovšem zatím neexistuje žádná výrazná osobnost, která by toto přání občanské společnosti splňovala, a tedy kterou by jako budoucí hlavu státu preferovala většina populace.

Současně zdaleka nejsilnější kandidát je podle posledního průzkumu agentury STEM pro téměř 60 procent voličů jako prezident nepřijatelný. Mohl by se tedy opakovat těsný výsledek dvou předchozích voleb, který rozdělení společnosti jen prohloubil.

Proč tomu tak je? Trpí český veřejný prostor personální vyprázdněností? Něčemu určitě nasvědčuje skutečnost, že nejsilnější kandidát na českého prezidenta je příslušník jiného národa, kterému dělá problémy mluvit správně česky.

Přitom český národ byl svými buditeli v 18. a 19. století vymyšlen především na základě českého jazyka. To by potvrzovalo teorii, že my Češi si prostě neumíme vládnout, protože nám většinu naší moderní historie vládl někdo jiný.

Už před minulou volbou prezidenta vznikla takzvaná Kroměřížské výzva, kterou podepsala řada veřejných intelektuálů a bývalých politiků a která definovala požadavky na budoucího prezidenta.

Naše elity ale stejně nebyly schopny vygenerovat osobnost, která by získala většinovou podporu. Nakonec se stal hlavním Zemanovým protivníkem Jiří Drahoš, který sice nikomu nevadil, ale veřejnost také nechal chladnou. 

Studená občanská válka

Neschopnost vybrat většinově přijatelnou osobnost ovšem souvisí s krizí dříve nezpochybnitelných autorit, která zasáhla celou západní společnost. Osobnosti, které by oslovily davy, již neexistují, ovšem především proto, že již neexistují žádné davy – tedy kromě davu digitálního.

Čtěte také

Choroba demokracie začíná od hlavy. Od voleb, které ji zohavují, myslí si filozof Václav Bělohradský

Jak upozorňuje filozof Václav Bělohradský, iracionální dav, jak ho známe z dějin 20. století, ovládaný potřebou identifikovat se s velkým vůdcem, byl nahrazen novým nevypočitatelným monstrem, kterým je dav digitální. Ten je ale rozparcelován do pověstných bublin, které se na sociálních sítích jen navzájem utvrzují ve svých postojích.

Nejen naše společnost je tedy rozdělena mezi zastánce establishmentu, kteří podporují liberálnědemokratický systém, a nespokojené „postkatechistické většiny“ – jak je nazývá Václav Bělohradský –, mezi kterými vypukla studená občanská válka.

Zatím máme štěstí, že jsme ušetřeni náznaků skutečné občanské války, kterou připomínalo hnutí žlutých vest ve Francii nebo útok Trumpových stoupenců na Kapitol.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Najít proto kandidáta, který bude českou společnost spojovat, je v dnešním světě přání z říše snů. Můžeme sice – jako někteří naši konzervativci – obdivovat vůdcovské schopnosti Viktora Orbána, ale pokušení zavést podobný autoritativní režim bychom se měli vyvarovat.

Spíše hledejme cestu, jak s tou částí naší společnosti, která je s liberální demokracií nespokojena, komunikovat. Jinou možnost, jak demokracii zachránit, nemáme.

Autor je komentátor Českého rozhlasu