Hlas pro Sýrii

Jaké šance má jejich požadavek, aby sem přišlo tisíc utečenců ze Sýrie? A co si o strádání civilistů myslí ti, kteří se už nacházejí u nás? Dnešní Zaostřeno na cizince připravila Goranka Oljača.

„Když mi chodí nynější fotky tý ulice, co je za naší ulicí, ta je srovnaná se zemí, já jsem jim psala, proboha, kde to je, já vůbec nic nepoznávám. Je to jako z nějakýho válečnýho filmu, jako když jsem viděla, já nevím, Drážďany po druhý světový válce.

Když jsem se vrátila do Čech po těch měsících, tak mně přišlo strašně divný, že můžu jít uprostřed ulice a nemusím se plížit podél zdi a nemusím se bát, že mě někdo zastřelí,“ popisuje svoje pocity a zkušenosti Marie Sibai, v Praze narozená malířka, před válkou dlouho žijící v Sýrii.

Pokud vám to v běžném denním shonu uniklo, syrská válka trvá více než 3 roky. Téměř 3 miliony Syřanů jsou na útěku mimo syrské území.

Skoro polovina z nich jsou děti. Přesto, že vysoký komisař OSN pro uprchlíky vyzval evropské státy, aby přijaly syrské uprchlíky, statistiky ukazují, že v Evropě jsou jich jen 3 procenta.

„Syrská migrační a humanitární krize je záležitost, která s výjimkou krize ve Rwandě nemá za posledních 20 let obdobu.

Je to věc, která by měla být řešena celosvětově a měla by být řešena jako přímou intervencí do míst, kde ti lidé žijí. Máme za sebou několik návštěv, ať už Turecko, syrský pomezí nebo Jordánska, na základě těchhle těch misí jsme dospěli k tomu závěru, který stále držíme.

To znamená maximální pomoc uprchlíkům na místě, maximální pomoc místním orgánům, zvládání konkrétních každodenních velkých problémů. A asistence speciálními programy,“ shrnuje český přístup Tomáš Haišman, ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra.

Čtěte také

Haišman konstatuje, že v této chvíli je v Česku na 150 syrských uprchlíků, přičemž od března 2011 byla doplňková ochrana udělena 144 Syřanům a 4 získali azyl.

Z českého státního rozpočtu byly nasměrovány peníze pro syrské uprchlíky, kteří se nachází na území Bulharska a Turecka. Celkem milion a půl euro.

V Jordánsku se realizuje specifický zdravotní projekt MEDEVAC a v evropském regionálním programu ochrany syrských uprchlíků na území Libanonu, Jordánska a Turecka Česko také aktivně participuje.

„Já chci žít v klidu, v míru. To je pravda. A kdybych se cítil, že mám být otrokem v Evropě, tak radši se vrátím domů a nechat se zabíjet. Ale otrokem nebudu nikdy. Může se jmenovat uprchlík, jako jméno, ale chovat se jako doopravdy důstojně.

To je jediný, co chceme. Málo peněz, to nevadí. Málo jídla, to nevadí. Protože jsme zvyklí na horší věci. Jsme zvyklí na rakety, jsme zvyklí na střely, děla, který zničí města,“ popisuje vize své rodiny Hussam Sibai, syrský lékař s českým diplomem.

Hussam definuje první období konfliktu jako volání po radikálních reformách a přirovnává atmosféru k sametové revoluci. Avšak na rozdíl od českých dějin vláda dala lidem ultimátum a povolala na lid armádu.

Demonstrace ve městě Banyas|foto: Wikimedia Commons, Syria Frames Of Freedom

Hussam s rodinou se rozhodli zemi opustit asi 11 měsíců po začátku revoluce. „Tehdy už se nejenom střílelo, ale začali už únosy, tak jsem se strašně bál ne na sebe, ale jsem se strašně bál na svou rodinu. Měl jsem ženu, blondýnku, a 2 mé dcery taky blondýnky, tak jako ještě jsem se bál víc. A to jsem nemohl usnout.“

Doktor Sibai tvrdí, že ačkoliv z počátku stála za únosy vláda, stal se z nich později výnosný byznys pro zločinecké skupiny.

Čtěte také

„Rozhodně. Je nás 9, tak se strašně bojím o nich. Protože ty, co zabíjel ty lidi, co zabíjel děcka, děcka, který psaly na zdech, že chceme svobodu, a oni je zabili, tak oni by byli schopni zabít kohokoliv.

Jakýkoliv žoldák, jakýkoliv voják teďka může zastřelit kohokoliv bez žádného rozsudku. Neexistuje soud teďka, nefunguje,“ popisuje Hussam strach o část rodiny, která zůstala v Sýrii.

„Pokud se jenom střílelo po ulicích z kulometu, z pušek, nějaký by bombičky sem tam, to jsme si celkem zvykli. Stačilo se tomu snažit vyvarovat nebo si sednout za nějakou zeď, která jako se neprostřelí.

To se dalo zvládat. Ale pamatuju si ten šok, kdy jsem slyšela ve zprávách, že začali z tanků střílet do domů. A to jsem říkala, tak před tím se schovat nedá. Tak to byl ten kritickej okamžik a to byl asi tak ten desátý nebo devátý měsíc revoluce,“

Všechny věžové domy, vysoký hotely, i státní nějaký podniky, jako třeba i zdravotní střediska, polikliniky, který byly státní, na střechách všude kulometní hnízda, odstřelovači a ti se bavili tím, že odstřelovali na dálku lidi.

Děti, ženy. Jeden den třeba sváželi jenom těhotné, které trefili do břicha. Někdy zase sváželi lidi, který byli trefený do krku. Oni se sázeli, kdo je šikovnější,“ přidává své zkušenosti Marie.

Hussam tvrdí, že v Sýrii je výrazná polarizace populace, která je i geografická. „Homs je to hlavní město revoluce. A prakticky ten režim potrestal ten Homs a potrestal surově.

Sýrie, město Homs, zcela vybombardované|foto: Robert Mikoláš

Jen aby ukázal ostatním městům, Latakii, Tartus, Panias, to jsou města krásný na pobřeží a to je pro režim. To znamená, že mají chléb, chodějí plavat, žijou normální život. Tak chcete žít v ráji, tak půjdete se mnou. Chcete být proti mně, tak budete v peklu a budete jako v Homsu.“

Na druhou stranu shrnuje, že krutosti vytvořily v Homsu nesmírnou míru solidarity, kdy bohatší novější čtvrtě hostí na půl milionu lidí ze starších čtvrtí, které byly nejvíce postiženy boji a bombardováním.

Hussam shrnuje, že konflikt a polarizace výrazně postihly i možnosti doktorů dělat svou práci. Lékaři se často stávají terčem provládních sil, protože pokud někdo zachraňuje životy všech je automaticky považován za protirežimního. Neexistuje střední cesta. Současně dodává, že přišel o svou ordinaci a praxi. „Kardiaci už nemáme, protože lidi umírají dřív, než se postihnou nějaký infarkt.“

Čtěte také

„Pokud jsem stál proti nejhorší vládě a za svobodu, tak jsem myslel, že za práci to je maličkost, ne? To už nejde o život, to je jenom najít tu práci, jo. Tak jsem doopravdy vzal první místo, který mi nabídli. A pracuju až doteďka,“ shrnuje Hussam začlenění do normálního života.

"Já jsem nechtěla odejít. Já jsem se styděla je tam nechat a odjet. Jenomže zemřel mi otec, takže jsem vlastně byla nucena přijet a přiznám se, že jsem odjížděla, že jsem se styděla,“ popisuje odjezd Marie.

Se začleňováním rodině Sibai pomohlo i komunitní centrum InBáze.

„To byl takový odrazový můstek, že než si člověk vyřídil všechny papíry a povolení, aby vůbec mohl začít pracovat ve svojí profesi. Prostě tam našel dočasné zaměstnání, radu, pomoc, jako to bylo hodně důležitý, psychickou podporu taky, že tam jsou lidi, kterým na tom opravdu záleží.

Ještě se tam člověk setká zase s lidmi z jinejch zemí, který sem přijeli a mají v podstatě ty samé potíže nebo podobné potíže, že si člověk pak nepřipadá tak osamělý. Tím, že já mluvím jako dobře česky a že nevypadám jako cizinka, tak lidi se neuvědomují, že já jsem opravdu jako taky Syřanka v podstatě, ani že jsem Muslimka.

Jako mně říkají, dávejte si pozor na ty islámský extremisty. Člověk neví, co jim má říct. Tak proboha, připadám vám já jako nějakej šílenej extremista? Ty lidi to nemůžou chápat. Nechápou ani, že mě tím můžou třeba i urazit, tím, jak mluvěj tímhle způsobem. Ať člověk řekne cokoliv, tak prostě ho neposlouchají. A na druhou stranu jsou tady zase lidi, co poslouchají a pomáhají,“ dodává Marie.

"Já si myslím, že to je strašně pozdě. Ale říkáme, to je dobrý přijít pozdě, než vůbec nepřijít. Ať se lidi nebojí, že budou nějaký extremisti. Doopravdy budou lidi jako já a ostatní lidi, který rádi žijeme v klidu a míru a jsme pohostinný národ,“ popisuje Hussam svůj vztah k iniciativě Hlas pro Sýrii.

Čtěte také

Marie taktéž nevidí problém v tom, aby Česko přijalo na tisíc syrských uprchlíků. „Nevidím problém v tom vůbec. Já jsem tam opravdu žila dlouho a v životě jsem neměla nějaký problémy.

Ať sem přijde jakákoliv vrstva, tak ty lidi nebudou chtět čekat s nataženou rukou, ale budou chtět práci, aby mohli vlastní prací si vydělat na živobytí a aby mohli prostě nějak důstojně žít. Dokud se nebudou moci vrátit. Protože všichni se chtějí vrátit zpátky,“

„Česká republika hlásí nejnižší počet žadatelů o azyl za posledních 20 let. Měli bychom, pokud k nám uprchlíci, žadatelé o azyl nejsou schopni přijít přes ty překážky sami, tak prostě dobrovolně jako gesto pomoci přijmout určitý počet Syřanů.

A na tu tisícovku jsme přišli tak, že jednak tady byla ta zkušenost z Kosova, kdy Česká republika velmi dobře zvládla pomoc uprchlíkům z Kosova a pak taky srovnání s okolními zeměmi.

Martin Rozumek|foto: Petra Čechová

Rakušané nedávno ten svůj počet navýšili z 500 na 1500, takže si myslíme, že ta tisícovka by byla tak přiměřená a myslím si, že bychom bez problémů ten počet zvládli,“ shrnuje kořeny iniciativy Hlas pro Sýrii Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíků.

Tomáš Haišman se ale, v souladu se vládním postojem, staví vůči iniciativě spíše negativně. „V pohybu k dnešnímu dni jsou 3 miliony lidí. Jestli má někdo pocit, že tím, že nějakým způsobem bude z této kategorie preferovat tisíc ve prospěch České republiky, tak já osobně to považuju za docela zvláštní přístup.

Náš zatímní postoj je ten, že pomoci je potřeba masivně a masivně v místě. Já musím tady ctít jako stanovisko, který poslal v březnu pan ministr Chovanec.

Od té doby se nezměnilo v realitě nic zvláštního s výjimkou jenom pokračujícího lidskýho utrpení, kde opravdu transfery těch lidí nepovažujeme za přiměřenou odpověď k rozsahu tragédie.“

Čtěte také

„Stabilizace syrských uprchlíků v místě jejich aktuálního pobytu je podle mého názoru přání, ale myslím si, že to je velmi tvrdé vůči těm okolním zemím i vůči Syřanům samotným.

Musím přiznat, že Česká republika jako jim celkem automaticky dává doplňkovou ochranu a nikdo je neposílá zpátky. Takže ta vstřícnost těch úřadů vůči těm uprchlíkům ze Sýrie, kteří už jsou na území, je dobrá a problém je, že prostě si myslíme, že bychom mohli dělat mnohem víc,“ zakončuje Martin Rozumek.