FOTOGALERIE: Jedovaté mlhy rozhodly aneb Jak se začalo protestovat na severu Čech

Generální stávka v Ústí nad Labem, 27. listopadu 1989
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Generální stávka v Ústí nad Labem, 27. listopadu 1989

17. listopadu uplyne 30 let od zásahu policie proti studentům na Národní třídě v Praze. Proti totalitnímu režimu se protestovalo i na severu Čech, dokonce ještě dřív než v Praze.

Sovětské impérium a jemu podřízené státy měly na konci 80. let minulého století stále větší těžkosti. Prohlubovaly se problémy hospodářské, sociální i ekologické. Situace byla neudržitelná a změny přijít musely.

Hospodářství Československa na tom bylo z komunistických zemí pravděpodobně nejlépe a režim se u nás žádné novoty povolovat nechystal. Hluboké ekonomické a ekologické problémy se ale na konci 80. let nevyhnuly ani české společnosti.

Zejména na rudém severu a v jeho centru, Ústí nad Labem, se výrazně projevovaly důsledky koncentrace těžkého, těžebního a energetického průmyslu – žluté, zelené nebo červené mlhy, vzduch na hranici dýchatelnosti, páchnoucí břečka v řekách bez ryb, mrtvé lesy, nemocné děti, kratší životy, žádná možnost, jak to změnit a nedostatek toaletního papíru.

Důvodů k občanské neposlušnosti bylo hodně. Jako první došla trpělivost lidem v Teplicích. Jednalo se o první velké vyjádření nespokojenosti lidí v Československu v listopadu 1989. Na Benešově náměstí, tehdy náměstí Zdeňka Nejedlého, se sešly stovky lidí. A zasahovaly tam bezpečnostní složky.

Dav nespokojených lidí v Teplicích došel až k sídlu Okresního výboru komunistické strany. Tam k demonstrantům promluvil jeho tajemník Antonín Váňa.

Následující týden se konala velká debata na teplickém zimním stadionu. Téma bylo „životní prostředí“. To už ale bylo po zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě v Praze proti studentům. Podle historika ústecké univerzity doktora Jaroslava Rokoského právě tato brutální akce znamenala zlom ve vývoji podzimních událostí v Československu.

Po Teplicích přišly protesty v Ústí nad Labem

V pondělí 20. listopadu se k protestům v Praze přidaly univerzity po celé republice, mezi nimi i pedagogická fakulta v Ústí nad Labem. Postupně protesty nabývaly na síle.

Studentská stávka 20. listopadu měla jen několik desítek účastníků, na pochod 22. listopadu už přišly stovky lidí a při generální stávce v pondělí 27. listopadu bylo Mírové náměstí úplně plné. Tehdy navíc údajně vypověděly poslušnost Lidové milice. Jejich členové nesouhlasili se zásahem proti demonstrantům.

Podobně jako v ostatních městech i v Ústí nad Labem událostmi hýbali hlavně studenti a divadelníci. Ty by komunistický režim v Československu možná ustál. K protestům se ale připojila i pro komunisty nejdůležitější třída – dělníci.

Na vesnicích a v menších městech ovšem revoluční nálada často nebyla. Připojit se k anonymnímu davu v Praze je totiž mnohem snadnější, než demonstrovat na návsi v obci, kde vás každý zná.

Obavy z reakce byly, minimálně na začátku listopadových protestů, oprávněné. Tvrdá opatření po 17. listopadu už ale naštěstí nepřišla.

Důvody shrnuje historik Jaroslav Rokoský: „Z vedení KSČ nenašel nikdo odvahu dát rozkaz k tomu, aby se zasáhlo. Státní bezpečnost měla velmi přesné informace o dění a náladách ve společnosti – pro tajnou policii by nebyl problém proti studentské a divadelní stávce zasáhnout, ona ale dění jen monitorovala a navenek ho nijak neovlivňovala. Nejdůležitějším aspektem ale podle mě bylo, že vedení KSČ ztratilo v předchozích měsících a letech důvěru a podporu Moskvy a Michail Gorbačov dal jasně najevo, že nestojí o nějaký mocenský zásah.“

Revoluce, nebo výměna elit?

Objevují se i názory, že se v listopadu 1989 nejednalo o revoluci, ale o předem domluvenou výměnu elit. Tak jednoduché to podle doktora Rokoského ale nebylo.

„Historik napíše, že komunistický režim v Československu na konci 80. let slábl, a že bylo jen otázkou času, kdy padne. Bude mít pro to řadu pádných argumentů, přesto si troufnu tvrdit, že těch, kteří předvídali tak rychlý pád režimu, bylo jako šafránu. Ten vývoj byl překotný jak pro normalizační komunisty, tak pro opozici. Podle mě tedy šlo o jednu velkou improvizaci, kdy se ta situace měnila každou chvíli.“

Názory na události z konce roku 1989 mohou být různé. Nesporným faktem ale zůstává, že v současnosti jsou lesy zelené, v řekách žijí ryby, životy lidí se prodlužují a v obchodech je spousta druhů toaletního papíru.

Spustit audio

Související