Fenomén Býčí skála: Krajina, jeskyně a člověk

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vchod do jeskyně Býčí skála v Moravském krasu
0:00
/
0:00

Archeolog Martin Golec po třináct let navštěvoval a zkoumal jeskyni, která v 19. století vydala nálezy, o nichž mnozí badatelé dodnes spřádají fantastické teorie.

Desítky koster, svědčící často o neobvyklém zacházení, pozůstatky koní i vozů, nádoby s obětinami, nádherné šperky a stovky dalších předmětů ze starší doby železné čili halštatské našli v roce 1872 v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu kopáči jednoho z otců moravské archeologie Heinricha Wankela. Ten svůj nález interpretoval jako pohřeb halštatského velmože; událost později zachytil v působivé ilustraci malíř Zdeněk Burian. Co na tom, že Wankelův výklad byl později odmítnut, v obecné rovině totiž rezonuje dodnes a musí se s ním vypořádat každý badatel, který se Býčí skálou zabývá. A že jich bylo… Tím zatím posledním je archeolog Martin Golec, jehož knihu „Fenomén Býčí skála: Krajina, jeskyně a člověk“ vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

„Kamenný dům“ na křižovatce

Fenomén Býčí skála

Martin Golec se od řady svých předchůdců, jistým způsobem někdy až kabinetních vědců, zásadně odlišuje svým přístupem ke zkoumané lokalitě: osobně ji totiž navštívil, a ne jednou. Během třinácti let soustředěného zájmu měl více než pětsetkrát příležitost nechat na sebe působit atmosféru podzemních prostor i blízkého okolí jeskyně, což mu umožnilo nový a neobvykle široký pohled na lokalitu a její historii. Ve své knize se snaží fenomén Býčí skály uchopit v souvislosti celé krajiny a celé její minulosti, která není jen halštatská.

Lidé jeskyni navštěvovali už v paleolitu. Byla pro ně nejspíš jakýmsi „kamenným domem“ na křižovatce dálkových cest, ale také na křižovatce tohoto světa a podsvětí. Snad se dokonce na čas sama stala „oním světem“, jak ve své experimentální religionistické vsuvce soudí etnolog a antropolog Peter Laučík, který také brání Heinricha Wankela před kritikou jeho nedokonalých metod; jak říká – právě díky nim se spektakulární nálezy z Býčí skály staly nevyčerpatelným zdrojem imaginace pro laiky i profesionály. Podle Martina Golce dokonce našli vědci v Býčí skále doslova „hromadný nález záhad a tajemství“.

Princezna z doby železné, kterou obětovali v jeskyni Býčí skála

Paprsky zapadajícího slunce

Patří k nim i světelný úkaz, který při svých návštěvách objevil a o kterém museli vědět i pravěcí návštěvníci jeskyně – tzv. Velkým oknem do ní v období mezi jarní a podzimní rovnodenností proniká sluneční svit. Nikdy jindy. Že zapadající slunce člověka doby halštatské velmi zajímalo, víme i díky orientaci zvláštních kruhových staveb na jejich sídlištích a také jejich hrobů. Býčí skála byla v té době podle Martina Golce nejspíš centrální pohřebně-obětní poutní svatyní lidu halštatské horákovské kultury. Fungovala od 6. do poloviny 5. století před Kristem. V jistém smyslu funguje dodnes a kniha Martina Golce, na níž spolupracovalo i několik jeho dalších kolegů, o tom přináší zásadní svědectví.

Na jeho základě dokonce můžeme odvážně i když s nadsázkou říci, že dávní lidé na nás přes propast staletí dodnes shlížejí – nejen „zrcadlem“ jeskynních stěn; dokonce i očima halštatské princezny, dámy s nádhernými šperky, jejíž lebku si kdysi Heinrich Wankel neznámo proč ponechal, a které nedávno odborníci pomocí 3D rekonstrukce vdechli nový život.

Martin Golec: Fenomén Býčí skála : Krajina, jeskyně a člověk. Praha: NLN, s.r.o., 2019. ISBN 978-80-7422-420-1.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související