80 let rozhlasového vysílání v Ústí nad Labem
Ústecký rozhlas a legendární Miroslav Kovařík
V Československém rozhlasu Ústí nad Labem se objevovaly nejrůznější známé kulturní osobnosti. Například v letech 1967 až 1971 v něm pracoval legendární Miroslav Kovařík.
Jeho cesta do rádiu vedla přes litvínovské Docela malé divadlo.
„Moje vůbec první cesta do rozhlasu byla s tím, že písničky z našeho divadélka se nahrály a já jsem je tady uváděl. A protože jsem tenkrát vlastnil i desky, které byly vzácností nad vzácnosti, protože mi kamarádky poslala Boby Dylana. Tak ty jsem sem přinesl a dohodli jsme se, že to uděláme tak, jako že jde o protestsongy, to se tenkrát tak trochu nosilo… Takže já jsem takhle tenkrát nastoupil. A pak si mě všiml Honza Dušek, to byl redaktor týdeníku Klub – o mladých pro mladé. A řekl, že to dáme dohromady. A to jsem pak dělal i přes ten ošemetný rok 1968, kdy jsem po srpnu 1968 musel odejít od mikrofonu, až do roku 1970,“ přibližuje Miroslav Kovařík.
Čtěte také
V druhé polovině 70. let působil jako rozhlasový režisér a točil reklamy. Na to později vzpomínal s úsměvem.
Za mikrofon se vrátil až po roce 1989. Dlouhé roky připravoval pořad pro začínající básníky Zelené peří.
„No, to byla taková zvláštní věc. Protože jsem nemohl na mikrofon, tak jsem byl odtransportován do literární redakce a pak až do redakce reklam, takže jsem točil reklamy s herci – tady v Činoherním studiu byla například Dáša Veškrnová. Jezdíval jsem natáčet, ale protože jsem nemohl ten hlas uplatnit, tak jsem to udělal tak, že za mě mluvil nějaký ten referent. Takhle jsem zažil svůj postupný odchod z ústeckého rozhlasu. Moje rozhlasové retro bylo až po revoluci, kdy mě šéf stanice Praha nabídl, abych tam obnovil tu Zelené pří, které má ale počátky právě tady v tom ústeckém Klubu,“ vzpomínal v archivním rozhovoru Miroslav Kovařík.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
