Mojžíš, Romulus a Remus: Jak proplouvat dějinami

Nepřiplavalo pochopitelně samo, jedná se o novorozence, takže přesněji je to novorozenec, který odněkud kamsi připlul po řece. V plovoucí nádobě, typicky v nějakém košíku hydrodynamického tvaru. Tak to je Plaváček.

Plaváček a Řeka osudu

Plaváčkovi je předurčen jeho Osud, který ho dovede k velikosti a slávě a úspěchu, a v tom to právě vězí: jestliže na začátku života číhá nebezpečí, na konci je zasloužená odměna. Takže happyend. Ten příběh se nutně musel stát v nepopsané, neurčitelné historii, protože dnes už to není běžné, ba dokonce ani legální. Dnes se děti neodkládají do košíků a do řek, nýbrž do babyboxů, takže dnes by mohla vzniknout leda tak pohádka jménem Boxíček, ale to už je jiná kapitola a my se podíváme do té historie, do časů přederbenovských, a najdeme tam několik Plaváčků, o nichž se napsaly velké příběhy.

Plaváček, co slyšel hlasy

Nicolas Poussin: Mojžíš zachráněn, 1638|foto:Profimedia

Jedním takovým byl Mojžíš. Mojžíš byl Plaváček židovský a je jednou z největších osobností Starého zákona a židovského národa a koneckonců i egyptských dějin. Jeho život je kladen do doby faraona Ramesse II., takže do 13. století před naším letopočtem. A s faraony jeho příběh stojí a padá. Na počátku je taková ta biblická klasika: vladařův příkaz k vyvraždění všech novorozeňat. Aby rodiče Mojžíše zachránili, dali ho do lodičky a poslali vstříc osudu a možná krokodýlům.

Lodička zanesla malého Mojžíška rovnou do faraonova areálu a tam ho vytáhli ven a dali mu jméno Vytažený, hebrejsky Moises. A vychovávali ho jako nevlastního bratra budoucího faraona a oni byli docela kamarádi – dokud se věci nepokazily a Mojžíš nezačal slyšet hlas v hlavě. To ho Bůh vyzval k osvobození Židů, otročících v egyptském zajetí. A tak se Mojžíš dostal do sporu s faraonem, který v tom viděl ztrátu levné pracovní síly a demografické problémy a vůbec ztrátu vladařské autority. Ale i díky sérii katastrof nakonec Mojžíš dosáhl svého a vyvedl Židy z Egypta. A roli tam zase hraje voda, tentokrát Rudé moře, které se před nimi rozestoupilo, ale Egypťany spláchlo, takže jestli Mojžíš byl Plaváček, tak faraonovi vojáci byli Utopenci.

Luca Giordano: Mojžíš převádí Izraelity přes Rudé moře|foto:Renata Sedmakova, Shutterstock

Krkavčí matka, vlčí matka

Dalším slavným příběhem o dětech připluvších po řece je ten o dvou malých bratřích, žijících někdy v osmém století před Kristem ve střední Itálii. Jejich matka byla určena k tomu, aby byla pannou – a ona to jaksi porušila. A protože za to hrozilo pohřbení zaživa, tak se rozhodla ten důkaz, ty dva porozené důkazy, schovat, a než aby šla ona pod zem, dala ty dva do vody a nechala to plavat.

Bratři Romulus a Remus a Kapitolská vlčice|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Z toho je zřejmé, že je řeč o Romulovi a Removi, dvou legendárních zakladatelích Říma. Dle tradice je v meandru řeky Tiber našla vlčice, naštěstí tou dobou kojící svá mláďata, takže Matka příroda se postarala, aby se stala Matkou dětí, a tak vlastně i nejslavnější vlčicí v dějinách, protože ještě za tisíc let bude římská říše vzývat Kapitolskou vlčici. Tohle zvíře tak trochu postavilo na hlavu staré latinské rčení Homo homini lupus, člověk člověku vlkem, protože tady se Vlk stal člověku člověkem. Rozhodně tedy víc než biologická matka těch dvou.

Vlčí bratři, vlčí sestry

Romulus a Remus|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Oba bratři měli štěstí, že je záhy našel přeci jen člověk, pastýř, který je vzal k sobě a začal včas vychovávat. Víme totiž z historie nedávné, co by se stalo, kdyby obě děti byly nalezeny až za pár let: socializace by už nebyla možná, obě by vyrostly ve vlčím prostředí a identifikovaly se jako vlci, což by ještě tenkrát bylo podivné a se smutným koncem. O tom však už vypráví příběh vlčích sester Amaly a Kamaly, takže se vraťme k Romulovi a Removi.

Ti dva vyrostli, poznali svůj Osud, a tak šli a zabili svého prastrýce, co byl králem v jednom městě, a postavili si nové, vlastní město a pak se pohádali o jeho jméno a jeden zabil druhého a stal se králem. A tak je tady ten příběh o dvou Plaváčcích takový ambivalentní: jednoho čekala Sláva, druhého slavná Smrt. Ale tak už to někdy chodí.

A jestli nezemřeli, žijí dodnes.