Mart Eslem o československých krajanech v Jižní Americe

Jak vás tato myšlenka napadla?

Jižní Amerika je moje nejoblíbenější destinace a hledám nové důvody, proč se vracet konkrétně do Argentiny nebo do okolních zemí. A tak mě při poslední cestě napadlo, že bychom mohli vyhledat a natočit něco s potomky našich krajanů.

Kdy ti naši krajané odešli do této destinace?

Podle vlastních slov, i podle mých vlastních rešerší, se tam dostali někdy ve 30. letech 20. století.

Jak se takové rodiny hledají? Měli jste nějaké kontakty?

Na internetu jsme našli adresu krajanského spolku, od kterých jsme věděli kontakty najisto. Také jeden kamarád, který v Argentině žije, mi na některé usedlíky poslal přímo kontakt. My jsme usedlíky kontaktovali asi měsíc dopředu, aby se na nás mohli připravit

Jako první jste přijeli do Paraguaye. Jak to tam probíhalo?

Při projíždění jižní části Paraguaye mi stejný kamarád z Brazílie napsal, abychom se zastavili u pana Maška, který má železářství. Že sice nezná adresu, ale že ho každý zná.

Našli jsme ho, pozdravili jsme česky, a hned jsme zjistili, že on i jeho manželka umějí česky. Nejdřív se upejpala, ale nakonec se také rozmluvila. A pan Jaroslavo, ten na tři dny přerušil veškeré své aktivity, a místo toho nás vozil všude s sebou. Takže my jsme zažili neskutečnou jízdu, protože to je pán, kterému bude za rok či dva osmdesát, ale svou energií by strčil do kapsy kdejakého dvacátníka.

Každý večer jsme uléhali úplně vyřízení. On se celý den nezastavil a my byli všude s ním. Ať už jsme s ním něco natáčeli, nebo nám jen ukazoval, co tam všechno vybudoval on nebo jeho rodina.

Pan Mašek je neuvěřitelně všestranný. Věnuje se zemědělství, takže tam pěstuje mnoho plodin včetně yerby (zelené lístky na povzbuzení), vybudoval veškerou zeleň, opravil kostel a chce tam vybudovat i oční kliniku.

Jak se tam pan Jaroslavo ocitl?

Jeho rodiče pocházeli z Roudnice nad Labem, odešli z Československa do Jižní Ameriky, kde ta země dávala k dispozici půdu v této lokalitě. Jeho rodiče tam tedy přišli a získali tam nějaké pozemky, a on to později zdědil, a tak, jako jeho rodiče, tak i on to postupně zveleboval až do dnešní podoby.

Vytvářejí krajané v této oblasti nějaké komunity, nebo se sžili s tamními obyvateli?

Konkrétně v Argentině je klub, který sdružuje Čechy i Slováky. Tam zachovávají tradice a snaží se hrát například i divadla jako je Jára Cimrman. Tito krajané mluví českoslovenštinou, jsou na svůj jazyk hrdí a nebojí se mluvit. Ten jazyk si tam žije ve své specifické formě. Možná trošku hybridní, ale nese to nějaký příběh. Je hezké, že někdo, kdo už se nenarodil v České republice, si sebou stále nese lásku k tomu jazyku a k naší vlasti.

Projevuje se ten komunitní život ještě nějak jinak?

Oni mají takovou klubovnu, pořádají grilování, kterým jsou pověstní. Dokonce i mladí přejímají tu kulturu, i když už to není takové. Ministerstvo zahraničí posílá do této komunity i učitelku, ale hodina nebo dvě týdně moc nestačí.

Nějaké náznaky tam přesto jsou – založili tam skupinu taneční Moravanka, kde, v nejteplejším místě Argentiny, tancují v našich krojích české národní tance. To bylo velmi zajímavé. S ohledem jejich temperament, kdy se malé děti učí naše české národní tance v krojích, a ti teenageři tancují slovenské národní tace, to mělo nějaké grády.

Kolik najdeme krajanů v Jižní Americe? Dá se to nějak vyčíslit?

Určitě minimálně stovky. Z hlediska počtu těch rodin. Je třeba zajímavé, že kvůli nám mluvili česky, protože jinak spolu mluví už jen španělsky.