Josef Ladislav Píč: Osud jménem archeologie
V prosinci roku 1911 tragicky zemřel muž, který archeologii zasvětil celý život a udělal z ní opravdovou historickou vědu.
Nejstarší historie českých zemí se mu stala nejen vášní a osudem, ale byla zřejmě i příčinou jeho tragického konce. Josef Ladislav Píč, jedna z vůdčích osobností české archeologie přelomu 19. a 20. století, přišel na svět 19. ledna roku 1847 ve Mšeně u Mělníka. Víc nám o jeho životě prozradil archeolog Michal Lutovský z Ústavu archeologické památkové péče středních Čech.
Jak se hoch z chudé chalupy na kraji městečka u Kokořínského dolu mohl stát profesorem archeologie a ředitelem prehistorických sbírek Národního muzea?
„Ono to vypadá jako banální příběh 19. století – chlapec z prosté chaloupky ve Mšeně se vyšvihl až na univerzitního profesora. Ale byla za tím opravdu léta dřiny, píle a všeho možného. On se skutečně narodil, jako v pohádce, pod doškovou střechou – ve větrném mlýně na okraji Mšena. Studoval na gymnáziu v České Lípě a moc dobře mu to nešlo, tak to pak horko těžko doháněl na akademickém gymnáziu v Praze. On tu střední školu poměrně ‚flákal‘, ale jaksi z ušlechtilých pohnutek, protože 60. léta 19. století byla obdobím probuzeného politického života, národa, a Píč byl veliký český vlastenec. On všechno prožíval, ze školních škamen utíkal na různá shromáždění a ve škole to žádná sláva nebyla. Ale pak začal studovat historii a tu už tedy studoval velmi, velmi svědomitě. Stal se gymnaziálním profesorem dějepisu, což tenkrát bylo přece jen trochu jiné postavení než dnes, a přednášel i na univerzitě. Byl historikem slovanských národů a rakouských dějin, takže k archeologii zpočátku neměl žádný zvláštní vztah.“
Byl to ale nakonec právě zájem o dějiny Slovanů, co Josefa Ladislava Píče k archeologii přivedlo. Touha po poznání nejstarší historie Slovanstva u nás ho dokonce vyzdvihla až na ty nejvyšší posty, jaké česká archeologická věda před koncem 19. století nabízela...
„Psal práce o Slovanech v Uhrách, v Rumunsku a chtěl napsat práci o české vzdělanosti a kultuře doby knížecí – tedy raného středověku. Uvědomil si ale, že nemá písemné prameny, takže se potřebuje obrátit k archeologii. Ani archeologických nálezů však nebylo mnoho a nebylo na čem stavět. Doba archeologických romantiků Václava Krolmuse a Jana Erazima Vocela byla pryč, nastala éra pozitivismu. Nějaké nálezy sice byly, ale braly se jen jako nálezy, vážily se, měřily, ale nikdo z nich netvořil dějiny. Píč na základě archeologických nálezů dějiny psát chtěl. Nám dneska přijde samozřejmé, že archeologie je historická věda, ale tenkrát to tak nebylo. Josef Ladislav Píč, povoláním historik, začal zkoumat archeologické nálezy a postupně se dostal do té nejvyšší špičky. Nejen vlastním přičiněním, protože byl velmi pilný, ale i svými kontakty. Velice úzce se přátelil s Josefem Hlávkou, zakladatelem České akademie věd a umění, navzájem se velmi podporovali. Píč se dokonce stal jednatelem archeologické komise Akademie a začal archeologii brát jako vědu historickou.“
Přistoupil k tomu i fakt, že se Píč v roce 1893 stal prvním ředitelem prehistorických sbírek Národního muzea.
„Bylo to v době, kdy byla postavena nová budova na Václavském náměstí, kde dostala archeologie k dispozici tři velké sály. To byla situace, se kterou se už dnes málokdo setká – tři sály, kde nebylo co vystavovat. Dnes máme materiálu tolik, že bychom sotva něco vybrali, ale stará archeologická sbírka Národního muzea, to byl kabinet kuriozit. Byl potřeba nový materiál; nově ho utřídit, dát mu systém a na jeho základě předložit dějiny Čechů.“
Byl to obrovský úkol, na který naštěstí Josef Ladislav Píč nebyl sám...
„Josef Ladislav Píč kolem sebe shromáždil asi deset přátel a kolegů, většinou amatérů. Byl to poděbradský lékárník Jan Hellich, ředitel cukrovaru Jan Felcman; lidé, kteří patřili do střední vrstvy, byli poměrně zámožní, mohli si dovolit financovat výzkumy a podílet se na nich. Byla to vlastně první týmová práce v české archeologii. Píč a jeho přátelé začali systematicky prozkoumávat především střední Čechy, zavítali i do jižních Čech, a začali plnit Národní muzeum novými, na svou dobu kvalitně získanými věcmi, ze kterých potom Píč skutečně vytvořil expozici pravěku, která byla vysoce ceněna i v zahraničí. Bylo to skutečně něco špičkového. Dokonce i jeho domácí odpůrci museli uznali, že je to dílo na vysoké úrovni.“
Té skupině Píčových přátel se říkalo Píčova družina. Jak fungovala ta jejich spolupráce?
„Jezdili po výzkumech, byli to přátelé, lidé z terénu, kde to dobře znali; všechny ty cihelny a podobně. Částečně to subvencoval Píč z vlastních peněz, i oni sami to financovali, něco šlo z Hlávkových peněz. Kopaly se nálezy, zároveň se o nich okamžitě psalo do Památek archeologických, které Josef Ladislav Píč redigoval od 80. let 19. století až do své smrti. On z toho časopisu, dalo by se říct, udělal přední evropský archeologický časopis, výkladní skříň české archeologie. Koneckonců možná i díky tomu vycházejí Památky archeologické dodnes.“
Oni také měli štěstí, že narazili na některé opravdu zásadní lokality?
„Určitě to byla pohřebiště z doby římské u Dobřichova na Kolínsku – Dobřichov-Třebická a Dobřichov-Pičhora. To byl asi jeden z největších objevů této skupiny. Ale kopali také v jihočeských mohylách a na některých hradištích. To spektrum bylo obrovské.“
Na konci 90. let předminulého století byl Josef Ladislav Píč přesvědčen, že už má dost materiálu a že by konečně mohl dát dohromady kýženou syntézu nejstarších českých dějin. Začal psát a vydávat své stěžejní dílo – Starožitnosti země české. Jaký byl jeho pohled na dějiny? A jak vypadal systém, který na základě toho, co znal, na sklonku 19. století vytvořil?
„Nejdříve začali psát kolektivní díla. Archeologický výzkum ve středních Čechách začal vycházet v Památkách archeologických, pak vyšel i knižně. To byla taková ta terénní část. A potom Píč sám začal tvořit ty Starožitnosti. Byly naplánované na tři díly, každý díl po několika svazcích, a šlo o první dílo tohoto charakteru. O prvním svazku, zahrnujícím dobu kamennou, neolit, eneolit, se dá se říct, že je nejslabší. Také se na něj hned vrhla Píčova kritika, takzvaná univerzitní škola, a začala ho cupovat. Ty další díly Starožitností byly mnohem promyšlenější a byť byly také nějakým způsobem kritizovány, tak se dá říct, že se k nim třeba i dnes vracíme. Koneckonců byl to Píč, kdo definoval nejstarší památky po historických Keltech, keltská pohřebiště – to je celý jeden svazek jeho Starožitností. Právě Píč uvedl v evropskou známost keltské oppidum u Stradonic, kterému věnoval také jeden svazek Starožitností. Posledním dílem měly být Čechy za doby knížecí. První svazek, část archeologická, vyšla v roce 1909 a je trochu paradoxem dějin, že teprve pak mělo následovat to, kvůli čemu se vlastně Píč na archeologii dal – poslední svazek třetího dílu měl být věnován právě kultuře starých Slovanů na základě písemných i archeologických pramenů. Právě k tomu cílila celá ta léta Píčovy archeologické práce a koneckonců i celé Starožitnosti. On se k těm Slovanům chtěl dobrat tak, že si nejdřív vyčlení ty nejstarší památky, postupně je publikuje, až mu zůstane raný středověk, to, kvůli čemu vlastně s archeologií začal. Ten díl bohužel nedopsal.“
Píčova koncepce dějin měla, jak už jste říkal, řadu odpůrců. Co mu především vytýkali a jak ostré ty spory byly?
„Šlo v podstatě o věci, které bychom dneska nazvali nějakým systémem a řádem. V té periodizaci českého pravěku Píč nastavil trošku jinak posloupnost kultur, jak to šlo s tím neolitem, eneolitem. To řazení měla univerzitní škola promyšlenější – především Lubor Niederle a Karel Buchtela. Oni publikovali na počátku 20. století Rukověť české archeologie, kde postavili ten systém v té podobě, jak ho známe my teď, ale ne tak, jak ho měl Píč – alespoň u toho nejstaršího zemědělského pravěku. Ale je nutno říct, že oni ten systém postavili na Píčově materiálu. Vymysleli ho z té jeho expozice v Národním muzeu, z toho co Píč vykopal. Zároveň o něm tvrdili, že není dostatečně vědecky erudovaný a že do věci vnáší příliš mnoho historie. A já si myslím, že v tomhle ohledu měl spíš pravdu Píč.“
Vyvrcholení sporů přišlo v prvním desetiletí 20. století a mělo tragické vyústění v prosinci roku 1911. Je paradoxem, že nejzásadnější a vlastně osudové nedorozumění Píčova života se vůbec netýkalo archeologie, ale Rukopisů. Těch s velkým "R" - Královédvorského a Zelenohorského – údajně staročeských literárních textů, které po většinu 19. století inspirovaly rozvíjející se českou kulturu, umění i vědu. Zároveň se však vedl spor o jejich pravost. Spor nabýval na intenzitě, až na začátku 20. století začal převládat současný názor, že Rukopisy jsou podvržené – tedy že se jedná o novodobé padělky. Závěrečná fáze sporu se pro Josefa Ladislava Píče stala klíčovou. Při práci na poslední části svých Starožitností totiž musel k Rukopisům zaujmout stanovisko.
Jak podotýká Michal Lutovský, Píč Rukopisům věřil. Aby se utvrdil ve svém názoru, vypůjčil si v Národním muzeu několik listů a odjel pro dobrozdání k zahraničním badatelům. Neurčitá vyjádření, kterých se mu dostalo, považoval za potvrzení pravosti. Doma ho však nečekalo žádné nadšené přivítání – dočkal se posměšků v tisku, v Národním muzeu byl kárán za porušení předpisů a jeho zpráva byla odložena k pozdějšímu projednání. Josef Ladislav Píč to zřejmě bral jako zradu. Byl sám a celý svůj život věnoval vědě a Národnímu muzeu, možná ho trápily pochybnosti. 19. prosince roku 1911 se ve svém bytě zastřelil.
Co po Píčovi zůstalo a jak se na jeho dílo a zásluhy dívá dnešní česká archeologie? Podle Michala Lutovského je největší Píčovou zásluhou především to, že z archeologie udělal historickou vědu. Jeho Starožitnosti jsou pro archeology dodnes užitečným pramenem, protože obsahují na svou dobu velmi kvalitně publikované archeologické nálezy.
Pieta za Josefa Ladislava Píče proběhla ve výroční den jeho tragického úmrtí. My jsme na jeho život a dílo vzpomínali o něco dříve s archeologem Michalem Lutovským z Ústavu archeologické památkové péče středních Čech.
Vysíláno v Planetáriu č. 51/2011, 17. - 23. prosince.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Čtěte také:
19. 1. 1847: Narození Josefa Ladislava Píče
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
