CESTA DO PRAVĚKU I. - Archeologie a její metody

22. únor 2009

V úvodní částí seriálu o historii českého pravěku, viděné novým pohledem současné vědy, nemůže chybět povídání o metodách, používaných současnou archeologií. Jsou totiž v mnohém jiné, než metody, které byly obvyklé ještě před dvěma nebo třemi desetiletími.

V prvním dílu nové, právě vydané publikace Archeologie pravěkých Čech je velká část textu věnována právě metodám archeologického průzkumu. O tom, co se za poslední léta v této oblasti změnilo, hovoří editor prvního svazku archeolog Martin Kuna. Zejména jsme se ho ptali na tzv. nedestruktivní metody průzkumu, na něž současná archeologie klade velký důraz.

Martin Kuna: Archeologie, jakkoli je to společenskovědní obor zabývající se historií po stránce předmětu svého zkoumání, po stránce metodologické je do značné míry závislý na vývoji v přírodních vědách. Není náhodou, že archeologické instituce velmi často spolupracují se specialisty z těchto oborů nebo je přímo zaměstnávají. Týká se to antropologie, botaniky, zoologie a tak dále. K vývoji v těchto oborech, a potažmo i v archeologii, došlo na mnoha frontách. Nejde zde jen o metody datování, ale i o další metody analýzy, ať už artefaktů anebo ekofaktů, včetně pozůstatků člověka samotného... Ptáte-li se na metody nedestruktivní, tak i v těch došlo k velkému rozmachu, zejména ve sféře terénního výzkumu. Odpovídá to celkově přístupu, který již v dnešní době v Evropě převládá a který je mimo jiné také shrnut v Úmluvě o ochraně archeologického dědictví neboli takzvané Maltské konvenci, která říká, že archeologické dědictví má být v maximální míře šetřeno a zkoumáno co nejhospodárněji a k tomu právě vedou tyto nedestruktivní metody. Lze říci, že nedestruktivní metody lze využít jak v oblasti archeologického průzkumu, to znamená při vyhledávání nových archeologických lokalit a upřesňování jejich polohy a charakteru, tak samozřejmě se i k řešení vlastních teoretických otázek, například při výzkumu struktury osídlení, jeho hustoty a podobně. Možná bychom se měli zmínit, co všechno do těchto metod spadá. Jsou to takové obory, jako třeba letecká archeologie nebo letecké snímkování, analýza fotogrammetických leteckých nebo družicových snímků, různé geofyzikální a geochemické metody a samozřejmě také tradiční archeologické metody povrchového průzkumu, čili analýza povrchových tvarů reliéfu a povrchový sběr. To je tak asi v kostce výčet těch nedestruktivních metod.

Pryč jsou časy velkoplošných archeologických odkryvů na neohrožených lokalitách. Dnešní archeologie považuje za užitečnější nasměrovat maximum kapacit na menší záchranné výzkumy na plochách ohrožených především výstavbou. Za poslední léta se v archeologii projevil také velký rozvoj techniky a technologií, ať už při dokumentaci výzkumů, datování nálezů, vytváření databází. Mění se také způsob hodnocení archeologických pramenů, který byl a také vždy bude poněkud problematický. Z minulé kultury se totiž dochovává jen nevelký zlomek - artefakty z organických materiálů ze ztrácí úplně; z těch zbylých se stávají mrtvé předměty, které dříve měly svůj účel, smysl, symbolický význam. Ten je však velmi obtížné odhalit a uchopit i sebelepšími archeologickými metodami. Tak obtížné, že na tento úkol v minulosti archeologie někdy úplně rezignovala...

Martin Kuna: Dříve se archeologie převážně domnívala, že archeologické prameny, které jsou svojí povahou materiální, vypovídají především o té materiální stránce lidské existence, čili o určitých způsobech obživy, o povaze válečných konfliktů, o způsobech bydlení a podobně. Otázky, které souvisely se sociální, případně duchovní stránkou života, nechávala archeologie trochu stranou jednak proto, že je podceňovala a domnívala se, že nehrály velkou roli v životě člověka a jednak také proto, že soudila, že tyto sféry jsou archeologickými prameny obtížně poznatelné nebo přímo nepoznatelné. Tato perspektiva se v archeologii v posledních dvaceti, třiceti letech dost výrazně změnila, a to zejména pod vlivem takzvané postprocesuální archeologické školy, která se potom rozšířila velmi rychle do celého světa. Ukazuje se totiž, že při interpretaci archeologických pramenů nevystačíme jen s hledisky materiálních aspektů někdejšího života; pravěká společnost měla velice rozvinuté a komplexní systémy společenských vztahů, symbolické systémy a tak dále. Jde konkrétně o to, že v archeologických pramenech se setkáváme s množstvím nálezů, objektů, staveb a areálů, které nelze vysvětlit přímočaře přímou praktickou funkcí. Ukazuje se, že tyto stavby, objekty či artefakty sloužily především k vytváření určitých společenských vztahů, ke komunikaci mezi lidmi a pouze tímto způsobem nepřímo napomáhaly v materiálním bytí pravěké společnosti. Mohu zmínit třeba velmi nákladné artefakty, které byly vkládány do hrobů, bohaté zbraně, které třeba ani praktickou funkci v boji hrát nemohly, bohaté ozdoby, obrovské mohyly budované nad zemřelými v některých pravěkých obdobích, veliké mohylníky skládající se ze stovek či tisíců mohyl nebo například monumentální stavby, jako byly neolitické rondely ve střední Evropě, nebo třeba Stonehenge v jižní Anglii. Všechny tyto stavby nesloužily primárně a přímočaře k nějakému ekonomickému účelu, ale sloužily společnosti k různým dalším cílům; k tomu, aby se lidé setkávali, aby vytvářeli určitou síť společenských vztahů, kterou potom bude možno využít při směně produktů, partnerů a tak dále. Symbolicky se zde komunikovala prestiž určité skupiny - moc, její nárok na určité teritorium a podobně. Všechno to byly aspekty, které nesouvisely přímo s tou ekonomikou nebo způsobem obživy; souvisely s tím jenom nepřímo prostřednictvím sociální a symbolické roviny tehdejšího života. V neposlední řadě tyto aspekty ukazují na to, že ten pravěký život nebyl pouhým zápasem o holou existenci, nějakým živořením na okraji bídy v drsných přírodních podmínkách, jak se archeologie a veřejnost domnívala ještě před několika desetiletím. Ukazuje se mnohem silněji, že ten pravěký život byl komplexní, složitý i v té sociální a duchovní sféře, a že lidé měli dostatek volného času na to, aby se zabývali těmito aspekty a aby tu sociální a symbolickou duchovní stránku svého života rozvíjeli. Možná by se dalo říct, že na to třeba měli i více času než my, kteří jsme v zajetí každodenních praktických povinností.

Soubor všech archeologických pramenů, dochovaných na určitém území, tvoří jeho archeologické dědictví. Archeologické nálezy nesou určitou nepsanou informaci o dobách minulých a zároveň vyvolávají v lidech vztah k minulosti a kořenům vlastní existence. Jak podotýká archeolog Martin Kuna skoro na závěr, archeologické dědictví je sice početné, ale zároveň i nenahraditelné a navíc průběžně ubývá...

Okruh institucí, které mohou provádět archeologické výzkumy, je ze zákona velmi omezen - jsou to pouze archeologické ústavy Akademie věd a instituce, které k tomu mají oprávnění od Ministerstva kultury. Velkým problémem současné archeologie je činnost nelegálních výzkumníků, vybavených detektory kovů, o kterých se zmíníme úplně nakonec.

...konstatuje archeolog Martin Kuna, editor prvního svazku osmidílné Archeologie pravěkých Čech, na kterém se, vedle mnoha dalších, jako spoluautoři podíleli i ostatní dnes zpovídaní - archeolog Evžen Neustupný, paleoekolog Petr Pokorný a antropolog Viktor Černý z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky. Náš archeologický seriál Cesta do pravěku bude pokračovat za týden, kdy nahlédneme do nejstaršího a zároveň nejdelšího úseku pravěkých dějin Čech - do paleolitu a na něj navazujícího mezolitu. Průvodcem nám bude specialista na toto období, archeolog Slavomil Vencl.

Vysíláno v Planetáriu č. 08/2009, 21.-27. února 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (12:38).

autoři: frv , Martin Kuna
Spustit audio