Biskup Kajnek má boží povolání. Papežovi ale i kvůli klekání poslal rezignaci

„Byl jsem zrovna v nemocnici. Něco mě přepadlo, všechno jsem odvolal. V Hradci Králové jsem už slavil, ale v Pardubicích to necháme společně se spolubratřími, kteří mají taky nějaká jubilea,“ říká.

Proč tak brzy?

Rezignace na úřad pomocného biskupa Diecéze královéhradecké plyne z Kodexu církevního práva. Podle něj se má podat právě v tomto věku. „Udělal jsem to ale už loni o prázdninách. Napsal jsem Svatému otci, že jsem už před 75 lety byl počat. Taky mi už někdy docházely síly. Když si mám v biskupské funkci kleknout, tak se opřu o berlu, abych pak vůbec vstal. Nechtěl jsem, aby to dopadlo tak, že mě někde budou zvedat. Biskupská funkce by měla být konaná na nějaké úrovni,“ myslí si Kajnek.

Ani tak se toho v biskupově práci mnoho nezměnilo. „Loni jsem měl 12 biřmování a asi 20 dalších biskupských funkcí v diecézi. Letos už tam mám zase 4 biřmování a taky nějaké návštěvy ve farnostech. Emeritní biskup už nemusí hlasovat v biskupské konferenci. Nemusí tam ani jezdit. Spíš má požívat takového klidu.“

V Pardubicích bydlí přes 20 let. „Tehdy pan biskup Dominik Duka říkal, že ve druhém největším městě diecéze stejně jako ve světě má být přítomný pomocný biskup. Proto mě tam poslal. Žiju v komunitě s kněžími, kteří mají na starosti duchovní správu. Vypomáhám většinou u lidí starší generace, protože jim jsem nejblíž. Mám pořád co dělat a jsem tady rád.“

Uvolnění před okupací ukázalo směr

Proč se vůbec Josef Kajnek vydal na náboženskou dráhu? „Říkám tomu boží povolání. Psal se rok 1968, pražské jaro. Chodil jsem s jedním člověkem do chrámového sboru zpívat. On čekal několik let, když byly v roce 1950 zrušené diecézní semináře. V roce 68 se mu ale otevřela cesta, vrátil se do Litoměřic, aby dostudoval a stal se knězem. Hodně jsme spolu mluvili a tehdy jsem pocítil to povolání pro kněžství. On mi mnoho věcí vysvětlil a k některým dal impulz.“

O zmíněném období mluví jako o krásné době, kdy se mu třeba otevřelo skautování. „Stihnul jsem jenom tři tábory, než to zase úplně zavřeli. Skauting je opravdu něco moc krásného a vede člověka, aby se uměl pro druhého obětovat, aby pro něj něco udělal. Celá skautská výchova a vzor vedoucího se mladému člověku zapíše do paměti a hlavně do celé osobnosti. Když se mi ve farnostech lidé nabízeli s nějakou pomocí, často to byli právě skauti, kteří to měli pod kůží.“

Knězem se Kajnek stal v roce 1976. „Asi nejkrásnější roky kněžského života s celou šíří jsem prožil ve farnosti v Ústí nad Orlicí. Tam jsem ale přišel o státní souhlas, který patřil k normalizaci. Dva roky jsem byl bez něj. Pracoval jsem chvíli v lese, věnoval jsem se pěstitelské činnosti, na zimu jsem šel do hlavního skladu Metrostavu, odkud jsme zásobovali jednotlivé stavby. Bylo tam několik tajně svěcených kněží včetně mého vedoucího. Dával mi třikrát tolik peněz, než jsem bral jako kněz. Říkal mi, ať si uvědomím, že tam jsem na nucených pracích. S odstupem času ničeho nelituju, protože jsem měl takovou ochutnávku toho, co prožívali kněží v předchozích letech.“

Dnešní doba je sice svobodná, ale ani tak není jednoduchá a klidná. Co by zkušený duchovní vzkázal lidem, kteří se v ní ztrácejí a třeba se i bojí budoucnosti? Poslechněte si celý rozhovor.