Automobilový sport na Ještědu

„Je to BMW M3 s třílitrovým motorem, má výkon asi tak 340 koní a je to vynikající auto, když je sucho, svítí sluníčko a má dobré pneumatiky. Ale když je tak, jako na Ještědu, tak to není dobrý auto.“ představuje svého motorového parťáka Vladimír Liška, úspěšný český reprezentant v závodech do vrchu. A co se mu v mlze a dešti pod Ještědem přihodilo?

„To auto se roztočilo do hodin a celou dobu jsem čekal, kdy v té velké rychlosti trefím nějaký strom... Trefil jsem ho, ale to auto se v těch hodinách velmi rychle zbrzdí, tak pak už to taková rána nebyla a ještě si to auto vybralo to nejlepší místo, kterým narazilo do toho stromu, takže já jsem úplně nadšený, jak jsem se dobře naboural...“ směje se Liška.

Bez pořádné dávky černého humoru by to v automobilovém sportu asi nešlo. Vladimíra Lišku ale před vážnými následky ještědské bouračky určitě neochránilo jen štěstí.

„Úplný základ je, že auto musí mít ochranný rám, to úplně mění situaci v případě nárazu... Nejsou ještě povinné, ale jsou doporučené, nehořlavé kombinézy, je povinná nehořlavá kulka, přilba a rukavice, kotníková obuv, hasicí přístroj ve voze...“ vypočítává bezpečnostní prvky promotér závodu Eduard Patera.

Život pilota je obvykle zachráněn. Ne vždycky se to ale dá říct o bouraném autě, které je mnohými jezdci vnímáno jako vlastní dítě. Nelze se tedy divit, že rozbití stroje znamená menší rodinnou tragédii.

„No – radši bych se škrábnul při holení, než škrábnout to auto o ten strom, to máte pravdu...“ potvrzuje mou domněnku Vladimír Liška.

Mezi burácejícími motory zaujala Šárku Sudovou také jeho přítelkyně Věra Nešporová. Žen je v automobilovém sportu jako šafránu, a tak jí překvapila její závodní minulost. V roli navigátorky jezdila s bývalým manželem rallye.

„Dokud jsme to nenapálili do stromu a pak už jsem řekla, to už mi stačí.“ směje se Nešporová. Umíte si představit, že se v autě řítíte po úzké, zakroucené cestě, nadskakujete na výmolech a u toho neustále koukáte do mapy a připravujete řidiče na to, co přijde? Většině lidí by se při pohledu do papíru dělalo špatně i za běžného provozu.

„Na to není čas, protože jak ten spolujezdec kouká do těch not a čte, tak ten pohyb nahoru a dolů očima není takový, jako kdyby seděl a koukal dopředu – to je mnohem horší.“ snaží se přesvědčit bývalá navigátorka.