Alchymických sedm kovů a sedm planet na nebeské báni, objev Pluta a sonda New Horizons

V úvodním přehledu zajímavostí uslyšíte o dropovi, který od loňského léta přebývá na Hané u Tovačova, kde už nějakých 15 let tyto velké ptáky nikdo neviděl a připomeneme nový objev pozůstatků obřích želv z třetihorních močálů Kolumbie a Venezuely; také se dozvíte o genetické stopě dosud neznámého druhu člověka, která se dochovala v DNA některých etnik ze západní Afriky, a nečekaném nálezu sedmi velkomoravských hrobů s bohatou výbavou ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Na závěr se zmíníme o českém přístrojovém příspěvku k misi sluneční sondy Solar Orbiter, která se nedávno vydala na cestu k naší mateřské hvězdě.

Sedm kovů a osud Edwarda Kelleyho

Kellyho socha na mosteckém Hněvíně|foto: David Hertl

Alchymisté v řadě ohledů prošlapávali cestu současné vědě. Vycházeli přitom z dobových znalostí a představ a neměli bychom je pro to šmahem odsuzovat. Pravdou ovšem je, že se mezi nimi tu a tam vyskytli skuteční podvodníci – a zřejmě jich nebylo málo. Mezi nejznámější osobnosti alchymie druhé poloviny 16. století, spjaté navíc s českými zeměmi, patří např. Edward Kelley, který působil ve službách císaře Rudolfa II. i Viléma z Rožmberka. Byl odhalen jako podvodník a jeho život skončil tragicky v severočeském Mostě.

Tím hlavním, o co se alchymisté po staletí snažili, byla tzv. transmutace, tedy přeměna obecných kovů na drahé – stříbro a zlato. Žádnému z nich se to nepovedlo, i když to o sobě mnozí tvrdili. Dnes už víme, že to prostě nejde. Alchymistům v rychlejším prozření bránily některé dobové představy o fungování přírody a světa jako takového. Třeba pevné přesvědčení, že existuje pouhých sedm kovů – existenci dalších nemohli a nedokázali připustit. Jak říká chemik a znalec dějin alchymie Vladimír Karpenko z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, dozvukem dogmatu o sedmi kovech bylo, že se alchymisté zuby nehty bránili jakémukoliv objevu nového kovu. A přitom k těmto objevům i přes jejich odpor docházelo, často přímo v alchymistických laboratoriích.

90. výročí Pluta a sonda New Horizons

Trpasličí planeta Pluto ve skutečných barvách. Složená mozaika ze čtyř snímků sondy New Horizons|foto: NASA, volné dílo

V úterý 18. února uplynulo 90 let od objevu Pluta, dlouho považovaného za devátou planetu Sluneční soustavy. Dnes už víme, že podobně velkých těles kolem Slunce obíhá víc – a to byl jeden z důvodů, proč Pluto o statut planety přišel. I když se propadl do kategorie trpasličích planet, přesto pro vědu neztrácí na přitažlivosti. V roce 2015 jej navštívila americká sonda New Horizons a poslala na Zemi jeho fotografie se spoustou informací, které byly v mnoha ohledech nečekané. Pluto jako tehdy „devátou planetu“ Sluneční soustavy objevil americký astronom Clyde Tombaugh. Proč vědci rozhodli, že se z regulérní planety stane planetou trpasličí? A co o Plutu zjistila sonda New Horizons? To se dozvíte od Martina Baluchy.

Sonda New Horizons|foto: NSSDC/NASA

Od Pluta sonda zamířila k planetce 2014 MU69, která dostala přezdívku Ultima Thule, od loňského listopadu se jmenuje Arrokoth; sonda New Horizons ji minula 1. ledna 2019 a získané informace stále vysílá. Proč to trvá tak dlouho? A jak na tom sonda New Horizons je? Bude schopná cesty k nějakému dalšímu cíli – a už se o něm uvažuje? O tom jsme mluvili s astronomem Jakubem Rozehnalem, ředitelem pražského Planetária a Štefánikovy hvězdárny na Petříně.